DVA SPIKLENCI A JEDEN OBĚŠENEC...
...Za jednoho hezkého letního nedělního odpoledne
O vážných věcech rozvážně, kurážně, ale převážně nevážně...
Lahůdka pro lingvisty, neboť je tento text psán rovnou trojjazyčně a v tomto smyslu také dosti kreativně.
Jelikož dva z těch jazyků autor vůbec neovládá, text čtenáři nabízí i určitý nádech dobrodružství...
Motto: "Doktore, já když lžu, to je jako když dejchám..."
1 Ondrova partaj ▬ Rodinné trampoty ▬ Kubánští boxéři ▬ Na dostizích
2 Zjevil se šéf
3 Lukášova partaj
4 Hadi v oblecích
5 Moudrost psychopatů ▬ Boxérská etika ▬ Psychoprofese
6 Incident u pumpy ▬ Přepadení ▬ Děkovačka
7 Vesnice drží pohromadě ▬ Pomocná jelita ▬ Chuť moci ▬ Chladnokrevná monstra
8 Vysmívají se nám ▬ Slabý kus ▬ Společenský přínos pavlačové drbny
9 Chtějí nás zlikvidovat ▬ Desperáti a gaučoví válečníci
10 Masoví a sérioví vrazi ▬ Profil psychopata ▬ Pátíčci jako vyšití ▬ Mizerná výchova
11 Psychouši u kormidla
12 Epocha změn ▬ Generace vinných mušek ▬ Zkoušečka na magory ▬ Psychoinkluze
13 Datel žádná práva nepotřebuje ▬ Už přituhuje, Lukine
Je horký červencový den. Chvíli po obědě.
V rohu zahrádky moravského šenku "U oběšenca" sedí vytáhlý dlouhovlasý třicátník v děsně nemoderním ošoupaném pepitovém sáčku a usrkává točené. Na jeho vyzáblé surikatí postavě s pavoučími končetinami působí nápadně krátké rukávy hodně komicky.
Pod majestátně rozložitou korunou prastaré lípy je i v tom horku vcelku snesitelně. Ale podstatné je, že to místo, kde sedí, se nachází tak trochu mimo dění. V takové polosamotě. Z jedné strany kryté hustým přerostlým křovím a z druhé divoce zdobenou obří dřevěnou šibenicí s oběšeným, přiblble se usmívajícím slaměným panákem poďobaným od hlavy až k patě neštovicemi barevných ledek, které za tmy laškovně blikají.
Majitel této knajpy má dost morbidní smysl pro humor.
Osamocený stůl se dvěma židlemi je oddělený od těch ostatních širokou uličkou. Místo jako stvořené ke konspiračním rozhovorům...
"Pokud se tady v týhle vobci maj setkat dva agenti, rozhodně to musí bejt tady." zamyslel se Lukáš.
Ze svého místa, podél nízké zídky s hustým křoviskem, ale přitom šikmo čelem k ostatním stolovníkům na zahrádce, zahlédne Lukáš při dalším napití skrze tlusté dno svého půllitru cupitat rozmazanou postavu nevysokého, ale zavalitého mužíčka. Nejen ta jeho figura, ale i řídký vlasový porost zlomyslně torpédují jakékoliv pokusy odhadnout jeho skutečný věk.
S Lukášem byli totiž spolužáci.
Lukáš na konto té jeho plešky jednou poznamenal, že 'tomu indiánovi, co ho tehdy na prérii skalpoval, se nejspíš líbil jen ten vrchlík.'
Když si ten nově příchozí sedá naproti floutkovsky mladistvého Lukáše, nezasvěcenému kolemjdoucímu může z dálky připadat, že si basketbalový trenér juniorů pozval na výchovný pohovor svého problémového hráče. Kdyby ale ten pozorovatel seděl blíž, pochopil by, jak dalece se plete.
"Jak ty to, Ondrášu, děláš, že přídeš dycky všude včas..." uchichtl se Lukáš. "Já se tady vyskytnu jednou za uherskej rok a trefim sem pokaždý hned napoprvý. A tys tady, ubožáčku, někde kolem zasejc určitě bloudil," rozesmál se. "Heleď, už sem uplaval celej jeden bazének."
"Šak já ťa zas rychlo doženu, neboj. Na ňa stejnak nemáš," vrátil se mu Ondrův kontr.
"No sorry no. Zmrzl sem na tej pitomej schůzi," kroutil hlavou příchozí a sotvaže usedl, nějaká obtloustlá ruka před ně beze slova třeskla dva zpěněné krígly.
"Dík Helčo!" zvolal štamgast na vzdalující se netečnou šenkýřku v poněkud ošuntělém, ale pestře zdobeném kroji a otočil se zpět na Lukáše: "Co to máš zas na sobě, ty hastrošu? Chceš nám tu plašiť zvěř?"
"Copa se ti to nelíbí? To je, kámo, ještě po dědovi, hele," prsil se Lukáš.
"U nás v takových kostičkách chodí masaři po zabíjačkách," zakřenil se Ondra.
"U vás masařky nelítaj?"
"Masař, to je po našem řezník, trúbo..." poučoval Ondra.
"Pokud de vo zabíjačku, tu tendle frak poznal určitě..."
"No baže! Máš to samý flek od itrnic..." zachechtal se kamarád.
"No né... Koukni. Tady ta díra v podpaždí je vod kulky nějakýho němčoura. Tu další prej už na dědu vystřelit nestih," zatvářil se Lukáš významně.
"No to ti docela věřím. Inak bys tu dneskaj se mnú nebýl, ogare."
"Tak... A teď už to můžu konečně sundat, páč je to tlustý a je v tom pekelný horko." Což také učinil.
"Jo ták... To mělo byt další tvoje stylové entré...? Bravo!" vztyčil svůj palec s pousmáním Ondra. "Tys měl byt herec, chlape... Ty sas minúl povoláním."
"Nestraš. To by mi tak ještě chybělo ke štěstí, čověče. Snad ledaže bysem si ty scénáře psal sám," zvednul Lukáš významně obočí.
Ale hned vzápětí dychtivě pokládá otázku:
"No ale povídej, hele... Jak to probíhalo...? Vypadáš nějak sklesle.."
"Ani sa neptaj! ... Mosím sa napit, plantá sa mi jazyk," vzdechl Ondra. Zkušeným záklonem do sebe odložil půlku škopku rezavého moku, jako by to byl decák, utřel svůj pěstěný knírek a pokračoval.
"Tývole! To zas bylo neco..." kroutil hlavou. "Partaj na odpis...! Dřepíme tam jak holubi na bidle. Všeci enem drží hubu a poslúchajú ty dvá vyšňořené užvaněné pajtáše vepředu... Všeci dobře víme, co ti gauneři už tady enem za tých posledních pár roků napáchali... Ale místo abysme je poslali do pekel, sedíme tam a čumíme na ně!" Ondra se chytil za hlavu. "Jak já to tam nenávidím! Tak nejak to snáď moselo fungovat za komančů..."
"No dyk jo," navázal Lukáš. "Časy se vracej, pamětníci zvracej... My, tady dole, na konci toho potravního řetězce, akorát běháme jak morčata v mlejnku. Furt dokola... Dyť co se vlastně vod tý doby změnilo? Co nás tehdy ten svatej Václav - prej vobdivovatel Heideggera a Husserla... fenomenolog... myč voken a kouleč sudů v pivováru, co prej tak hluboce pohrdal konzumním způsobem života... jako nějakej Mojžíš z americký ambasády... proved v tom svým mercedesu a s marlborkou v koutku... tím Rudým mořem Federálního shromáždění... Aniž by se potřísnil... A pak se posadil do tý svý Lucerny... A na hrad... Jako 'morální ikona'... Aby pak moh jako polobůh požehnat humanitárnímu bombardování Jugoslávie...?"
"Když to tak poslúchám tu Vaškovu story, na tej ambasádě asi znajú Wericha, lebo si řekli: "To je blbé, to se bude líbit!" vložil se do toho Ondra.
"No jistě... Hochu, nezměnilo se lautr nic... Dyť koho máš za prezidenta?... Komunistickýho fízla! Šéfa komoušský buňky v rozvědčickým kurzu, kde práskal na svý kolegy, že sou málo angažovaný... Tak co chceš?... A ženuška politručka, hele... To je rodinka jak ze žurnálu... Takoví naši malí aristokrati... Jen vzpoměň, kdo jednomyslně zvolil Havla... Pak ten Adamec, Čalfa, Pithart... Komouši jeden vedle druhýho! A pak Dvořák v ČT, Rychetskej... co posledně tak hezky vohnul volby... po něm Baxa, taky pěknej výlupek... Teď jak zdů-vod-ni-li ty valorizace důchodů... " nakreslil prsty do vzduchu uvozovky. "Podle toho máme asi chápat, že je vláda úplně blbá, protože nevěděj, jaká má bejt příští měsíc inflace... Prásk mezi voči...! No hlavně že ti mantáci dělaj prognózy na příštích dvacet let a namísto rozpočtu na příští rok furt jen řešej estébáka Babiše a jeho čapák..."
"No ále nezapomínaj, že moj tata býl tehdá v partaji taky a dokonca též dlúhé roky védl buňku ve fabrice... Byl to dobrý, pracovitý chlap...! Pro ostatní by sa rozdál, a preto ho aj ľudé měli rádi... Nikdá nikomu neublížíl!" ozval se Ondra rezolutně.
"Co vim, tak jsi mi, Ondro, taky říkal, jak tvůj táta s tvým dědou, kerej s tou legitkou seknul v osmašedesátým, se vo tom často hádali... Proč že jako do toho ten jeho mladej trouba lez, když věděl, jaký to tam je..." namítl tak trochu Lukáš.
Současně ale v jiném souhlasil: "Tvýho tátu si moc nepamatuju, ale věřím, že byl skvělej... Jestli měl v sobě jen půlku z tvýho dědy, tak to tak bejt muselo..."
"Děda bojoval po boku rusáků tady v Beskydech a nedal na nich dopustit... Za války protivá nacistom a eště aj po válce protivá banderovcom...," vysvětloval Ondra. "Měl v Rusku hromadu přátel. Dlúho si spolu psali... Ale potem, keď přišel ten srpen, mosel z teho byt hodně v šoku... A keď mu ty svině rusácké znásilnily milovanou dceru, tak sa v něm neco zlomilo..."
Lukáš se na něj zkoumavě zahleděl. "Hele, neříkals mi náhodou, že ta tvoje teta byla s těma okupantama tancovat dobrovolně? A že vochomejtáním vokolo nich dráždila toho svýho, aby žárlil...? Vyjít si za šera k lesu se třema hladovejma chlapama, to už chce fakt kuráž..." rýpnul si Lukáš.
"Ona si, hlupaňa, myslela, že ten její pude za nima a že si ju jako včas odvede... Oni byli tehdá rozhádaní, či co... Dajako dúfala, že ju jako chlapsky vytrhne z tých spárů a unese tajak svoju princeznu do bezpečí... Husa blbá! ... A šak ten její též za nima aj na počátku šél... Ale pak keď ju viďél, jak s nima koketuje, pomyslel si neco o kurvách a šel dom... A pritem, děda jej v jednom kuse opakovál, ať nikeho nedráždí..."
Ondra polkl slinu a napil se.
"Všeci byli vraj na šrot... Ten rusák, co jej to urobíl, vraj sotva stál na nohách... Vrátila sa samá modřina... A tahne sa to s ňú celý život..."
"A jak víš, že to byl rusák? Co když to byl nějaký ukroš? Těch tam přece bylo nejvíc... A rusky mluvili všichni... A ta tvoje teta to snad dovedla vodlišit...? Říkal jsi mi taky, Ondro, že ti rusáci tvýmu dědovi nejednou zachránili život... Nepřipadá ti divný, že jednou děda rusáky vobdivuje, pak na ně zas hned zanevře... Kvůli někomu, vo kom ani neví, jestli to rusák byl?"
Lukáš vrhnul na Ondru soustředěný pohled, lehce se pousmál a mrknul okem. "No ale dobrá, připusťme, že to byl nějakej ruskej magor... Co to mění na tom, že mu jiní rusáci zachránili život?... Není ti to všecko nějaký podivný? Co nás vede tady k těmhle jednoduchejm a příkrejm úvahám vo tom, jací 'voni všichni' ti rusáci, hotntóti nebo marťani sou? Jen na základě jednotlivýho případu? Vytrženýho z kontextu... kerej ani pořádně neznáme...?"
"Sú to jednotlivosti... Ale zásadní... Je to otázka cti... Osobní svobody... Spravodlivosti..." stál Ondra na svém.
"Já vím, Ondro, že je dědula skvělej. Tak skvělej, že se vo tom nevodmít bavit dokonce ani s tak cizím člověkem, jako jsem já... Vím, jak mu na tý cti záleží... Ale přesto: Todleto mi nikdy uspokojivě nevysvětlil..."
"Takéto citlivé věci sa enem těžko vysvětlujú... Užaj preto, že žádný súd samosebú neproběhl... Řešila si to armáda... Interně, pod pokličků... Enem sa to tutlalo... A strana místo aby sa zaňho postavila, tak mu naopak vyhrožovali... Esli nebude mlčat... No taká byla doba... Je to nehojená rana, Lukine... "
"Jako by to bylo dneska jiný, hele... No při těch znásilněních imigrantů. Všecko to zametaj pod ten tlustej tepich úplně stejně jako tehdy... Psát vo tom, ba ani povídat si na ulici nesmíš. Abys ty nebohý, těžce zkoušený běžence nějak neurazil. Však se jen pobavěj s holkou, co na tom... Dyť tolik vytrpěli..." zaťal Lukáš svůj sarkastický dráp a ještě z jiného soudku s úšklebkem dodal to, co právě potřeboval, aby bylo vysloveno. "Tvůj táta chtěl bejt jinej... Jak už to tak ty děcka obvykle dělávaj... Ten do strany vstoupil, aby ji napravil... A to ty jsi po něm zase dokonale podědil, Ondrášu, že jo?"
Ondra tu narážku na svoji osobu ponechal bez reakce, ale s dalším souhlasil. "No ja... Získal si tam respekt... Šel príkladom a začal dělat pořádky..."
"No a takhle taky káp na ty šmelináře... Přišláp jim kuří voka a potahal je po těch stranickejch aktivech..." navázal Lukáš.
"Co měl robit iného, keď mu tam rozkradli půlku skladu, šmejdi... Najprv jim dali chlapi varování, ať teho nechajú a zaplatí škodu. To měli eště len nepřímé důkazy. Ale ti ksindli sa im enem vysmáli. Že jim vraj nemožú nic dokázat... Potem keď je u teho čapli, už sa s nima nepárál... Prostě čistá zlodějina...," což Ondra doprovodil plácnutím dlaní do stolu. "Byli to křiváci všeci třé... Užaj dávno pred tú rozkradačkú sa právě týto handrláci snažili tatovi donášat různé špinavosti na ostatní... Vůbec bysem sa nedivíl, dyby měli všeci ti výtečníci u estébáků složky.."
"Ale údajně neměli... Nebo jim to někdo zamet?" zašklebil se znova Lukáš. "Dnes sou čistí jak slovo bóží... Z vězení odešli pomalu jako zneužití disidenti, na kerý byl zosnovanej politickej proces... A tvůj táta byl jako tý děsný křivdy 'bezohleným strůjcem', když von, jako 'nástroj totalitní mašinerie' nechal na základě prej 'vykonstruovanejch důkazů' a při 'dodatečně zpochybněnejch svědectvích' jeho spolustraníků, 'nespolehlivejch komunistickejch funkcionářů' zavřít do lochu 'nevinný tatíky vod celkem vosmi dětí'..." zesumíroval Lukáš svoje poznatky s patřičnou dávkou ironie.
"Hlavně ho mrzelo, že sa proti němu obrátili aj tý, co ho tehdá najviac šprengovali, aby už ty šmeliny řešíl... A svědčit o tem, jak to doopravdy bylo, odmítli aj ľudé, co im najviac pomohl..." postěžoval si Ondra.
Lukáš lapil krígl a šermuje s ním ve vzduchu, pokračoval v úvaze.
"Jestli nebyl problém v tom, že z těchto třech veksláků a přikradačů nám po tom plyšáku prudce vyrostli vlivní podnikatelé... Velevážení vobčané... Mecenáši... Tývole... A jak z nich ti malí pinoživí lidičkové, lační po výdobytcích Západu, cejtili ty jejich prachy, začali jim zobat z ruky... Minulost zapomenuta... Hříchy vočištěny..."
"Jo, šecko sa to obrátilo proti tatovi. Najednúc byl v tej fabrice sám. Enem tady ta malá najbližší komunita na dědině ho držala při životě."
"Kdyby mu aspoň dali pokoj, ale voni mu museli jít ještě po krku... Rajtovat na něm... Až ho dotlačili až na samej vokraj... Až nakonec skončil po mrtvici na vozejku..." Lukáš se na chvíli zarazil. "Promiň, že ti to tady valím takhle bez vobalu, ale já ti to prostě potřebuju takhle říct... Nečekej vod nich žádnej vděk!... Myslím vod těch tvejch... I tvůj táta to pak nakonec úplně mentálně zabalil... Protože byl drsně zklamanej, totálně vyhořelej... Takovej spávnej chlap!... Moh tu dneska ještě mezi náma bejt. A ještě spoustu dalších let... Kam se poděla spravedlnost? Vo co těm lidem de? Proč to dělaj? Položil sis někdy tuto votázku, Ondro?"
"Mockrát... Ty bojové sporty sem začál dělat právě preto, abysem to ze sebja nejak vymlátíl... Tu křivdu... To ponížení... Starší brácha, Štefan, to neustálé urážaní neunésl a utékl z domova. Ten mladší, Marek, eště našťastí teprv brál rozum..."
"Já bych možná nějaký vysvětlení přeci jen měl, Ondro... Ale to je trochu na delší debatu... Radši to nechme na někdy jindy..." mávnul Lukáš rukou.
"Hele... radši se vraťme zpátky k tý tvý současný partaji. Nezodpověděl jsi mi, jestli jsi podědil po tátovi ty sklony polidšťovat korytáře v partajích..." dodal s lišáckým úsměvem.
"Děláš sa, jak dybys to nevěděl. Dneskaj vládnú všude enem prachy... Teraz prd záleží na tem, jaká partaj... Ale kdo ju platí... A proč, Lukine... Uvědom si, že tehdá bylo ve straně milion sedm set tisíc členů. Já si uvědomuju, jak to tehdá bylo... No že lidi do strany tlačili, ináč by sa neprosadili... Že im šlo o kariéry... Lenže! ... To mi chceš tvrdit, že to byli šecko enem korytáři?"
"Kolik tam máte členů dneska? Těch poctivejch, co jim vo korýtka nejde a páchaj tam jen to věčný dobro? Dyk je vás tam dohromady pár. A v jednom kuse nadáváš... Proč tam vlastně, Ondrášu, lezeš ty...? Pro prachy...? Co vod toho čekáš...? Myslíš, že když se jim do toho jednolitýho vomitního proudu těch jejich 'progresívně vznešenejch myšlének', kerej valí jako lavina celou tu partaj z prudkýho kopce volebních preferencí šusem dolů, jako do toho tím vlastním tělem postavíš...? Že tu lavinu zablokuješ...? Nebo ten proud snad i votočíš nazpátek...?" chytil se Lukáš za hlavu. "No já jen abys nedopad jako tvůj táta..."
Ondra naježil svoje husté obočí: "A jak ináč chceš neco změnit? Keď budeš sedět doma na prdeli...? Jaks býl předsedú u tých tvojich hadařů, v tem zvířacím spolku? Cos tam dělál...? Na co ti to bylo...? Chcels ich snáď šeckých nechat uštknút...?"
"Dlouho to fungovalo normálně," bránil se Lukáš. "Sem tam nějaký drobný neshody... Znáš to. Závist, škodolibost... Někdo něco někomu furt dlužil... Prkotiny... Pak se ty vztahy začaly jaksi divně sypat. Hrotit. Lidi znervózněli, začali do sebe vjíždět jako zběsilí. Vostře a kvůli úplnejm hovadinám... Tehdy sem si začal říkat ty věci jako: 'Vole, co se to sakra s těma lidma děje...?' Moh si hlavu ukroutit... Dnes už sem chytřejší a dívám se na všecko krapet jinak... Tehdy sem nechápal někerý věci, vo kerejch už dneska vim přeci jen víc... Tehdy sem na to neměl nervy...! Proto sem s tim seknul... Vzal to jinej, kerýmu sou ty mezilidský vztahy putna. Prostě na to háže bobek... Řek mi, že ho zajímaj jen ty 'němý tváře' a lidi ať se klidně povražděj... Na schůzi nás hned zkraje seřve, aby byl klid, a když se chlapi venku poperou, tak ho to nezajímá. Hlavně že má v pořádku kasu, výstavy a tydle věci... Teď už nedělám ani patrovýho důvěrníka u nás v baráku. Nechci žádnou funkci ani vidět!"
"No vidíš!" přitakal Ondra. "Já s nekerýma, co eště neztratili rozum, sedím před tou schůzou dobré dvě hodiny u mňa doma u pálenky... Nejak sa s něma domluvím... Co jako prosadíme... A jak... Ale keď na tu sešlost všeci přídem, ti zasraní pazgřivci nakonec dycky cúfnů... Chystám sa jako že budu mluvit... a včilkaj vidím ty ich psí pohledy, strachem vyvalené očiska a jeden mi šepce: 'Víš, eště není ta vhodná chvíľa...' To víš že mám sto chutí jim tu legitku šeckým do jednoho otřískat o ty ich duté lebeně!"
Musel se pořádně nadechnout.
"Jak rád bysem im to šeckým napálil... Nejak jako: 'Vy blbci, běžme dom... Dělat neco rozumného... Henty dvě shnilotiny vás stejnak nikam nedovedú!... Akorát tak do basy!... A při volbách nás rozumní lidi za tu našu jalovosť akorát nakopú do prdele!'"
V tu chvíli si Ondra uvědomil, že svůj hlas zcela bezděky vyšrouboval vysoko nad úroveň okolního šumu, že ještě k tomu tluče pěstí do stolu a jak Lukášův zrak začal těkavě monitorovat reakce u stolů okolních. Rozhlédl se kolem a už zase utlumeným hlasem pokračoval.
"Kde nekeří berú tú istotu, že to 'zas nejak dopadne'?"
"Možná věděj něco, co nevíme my," glosoval to Lukáš s šibalským výrazem spiklence.
"Alebo věďá hovno a je jim to fuk! ... Lebo sú lhostejní... Leniví přemýšlat..." zazdil to patřičně Ondra.
Oba se odmlčeli. Ani jednomu z nich se na to navazovat nechtělo.
"Radši sa napime..." zavelel Ondra a dojel druhou půlku svého rezavého požehnání. Jeho prázdný škopek už ale zpátky na desku stolu nedorazil, protože mu jej Helča mezitím čmajzla z ruky a na keramický tácek mu šoupla další bělostně očepený boží dar.
"Pamatuješ, jak sem tu měl u tebe na vejletě ty mexikány?" změnil Lukáš téma. "Jak jsi je tu vožral na hromadu tou tvojí luxusní slivovicí...? To sem ti ještě nevypověděl, kamaráde..."
Lukáš si pohodlně opřel oba lokty o stůl a s gustem se pustil do vyprávění.
"Jak sme se vraceli do Prahy, tak někde před Přerovem sem to raděj zastavil, páč byli hoši po tý bojovný noci bledě zelení, jak ta jejich agáve, co z ní doma pálej tequilu... Vlezem čoveče do motorestu. Prázdnej sál, akorát vedle pípy sedí skupinka štamgastů. A teď sleduješ ty jejich vyvalený bulvy, jak na tu grupu majskejch indiánů nechápavě civěj.
Zasedli sme a vobjednali si. Chvilku klid a pak se najednou jeden z těch místních zvedne a štráduje k nám. Vlastně rovnou ke mně. Docela korba. No, vypracovanej. A hrudník měl nafouknutej jak mořskej ježík...
Skloní se a významně povidá něco jako 'Tak todle ne, hoši. Tady ta hospoda je jen pro bílý. Cigoše tady nechceme. Sbalte si hezky fidlátka...' Mexikáni znervozněli a začali na mě švitořit. Španělsky samo sebou. 'Co se to jako děje?'
Hromotluk znejistěl. A tak já toho využil a hned do něj: 'Víš, kdo to je, kámo...? To sou vzácní hosti...! Kubánští boxéři... Šampióni... Vezu je do Olomouce na turnaj...' Týpek zesinal... Tudíž já si hned přisadil: 'Chceš, abych jim přeložil, co jsi řek?'
Borec splasknul a zlomil se v pase. Myslím, že do dneška neví, jak takhle v tom předklonu, na couvačku, trefil zpátky k tomu svýmu stolu...
Hnedle sem si na tebe vzpomněl, Ondro, a jedno je mi naprosto jasný... Bejt s náma tvoje maličkost, tak ten kmásek k tomu svýmu stolu už po svech nedojde..." završil své vyprávění Lukáš a rozesmál se.
"Nedělaj zo ňa násilníka..." bránil se Ondra.
"Násilníka ne, ale dyž ty ty rvačky prostě tak nějak magicky přitahuješ... Tím dobráckým ksichtem si vo to, Ondrášku, přímo koleduješ... Já když nahodím ten svůj vlezlej, vofrklej ksicht, tak je dycky nějak vodradím... Zato ten tvůj kukuč Mirka Dušína je irituje... A současně jim dává jakousi marnou, pomíjivou naději, kerý pak můžou ve zbytku svýho života litovat..." řehtal se dál Lukáš.
"Šak víš, tady to sem ti dycky záviděl, Lukine." otočil Ondra diskusi směrem na parťáka... "Tak půjčka za oplátku... Nevím, esli sem ti vyprávěl tu zkazku, jak sme jako studenti vzali se súsedem letní brigádu na dostihách ve Slušovicích..."
"Ne... Povídej... To mě zajímá..." zahořel hned Lukáš zvědavostí.
"O prestávce hledáme, kde sa najest. 'Deme sem,' říká on. Vlezem do jídelny a hledíme... Všude enem samý žokej. V tých ich pestrých dresech. Já povídám: 'Nene, to neni pro nás, dem pryč...' Ale jemu enem očiska zasvítily a že 'Nekecaj a poď!' Gecl si nadrzo v tem bílém triku a šortkách za jeden volný stůl a já vedľa něho. Aj on měl skorem dva metry, jako ty včíl, a trčal tam, mezi tyma malýma koňákama, jak bílá ajfelovka.
Přiběhla dajaká poletucha a že 'jak sa menujem'. Ten pajtáš na ňu že 'Mrkva...' To si zrovna vymyslél... Zalistovala v papírech: 'Ale já tu takové jméno nemám...' A on hneď: 'Jak je to možné? To je šlendriján...! Za chvílu mám start dalšího dostihu!... Kůň bude nažraný a já mám byt hlady!?'
Komediant jeden! Tak tu chuděrku vyškolíl... Vraj: 'Já su žokej Mrkva! Co ňa nepoznáváte, ženská? A tentok je můj slavný trenér Kbelík...' Zrudl sem jak rak v hrnci... 'Jistě...omlouvám se... hned jsem vás nepoznala... nezlobte se...' vykoktala ta ubožačka.
A za chvílu docupitala s dvěma talířkama a s omluvou, že řízek už nemajú, ale aspoň tu koprovku s vajcem..." Odra se rozchechtal.
"To býl preňho boží tresť, pretože koprovku nesnášá. A pro mňa sladká odměna za to utrpení... Já zasa tu máčku miluju a s chuťou sem je zedl obě dvě." Ondra si s úsměvem od ucha k uchu připlácl dlaň na čelo. "Pak kdesi v konzumu žvýkál dajakého smrsklého smradlavého utopenca..."
Poté Ondra nahodil vážnější výraz a pokračoval: "Toto já nemožu... Takú komédiu... Neumím to... A ekluje sa ně to. A aj keby... Na mně by to hneď každý poznál... No šak ňa znáš... Já mám radši šecko na rovinu..."
"Jo, znám... A božechraň, když ti tu 'rovinu' někdo vohne... To pak v tobě vzkypí spravedlnost," přisadil si s úsměvem Lukáš. "A když tu spravedlnost navíc vyfutruješ pár panákama, tak facky jen lítaj, že jo...?" dodal ještě s intonací, která i přes to kamarádské popichování zdůrazňovala jistý obdiv.
"Nemožu za to... U nás na dědině to tak holt je. Než nekoho dlúho presvědčovat, lepší mu dať jednu po čuni a on pak rychlejc pochopí..." zamrkal Ondra s úšklebkem na Lukáše.
Hned nato však svůj pohled nepřítomně zabodl do mizející pivní pěny. Nad něčím se starostlivě zamyslel...
Když pak svůj zrak znova bezděčně pozvedl, najednou ztuhl a zbledl jako sláma toho oběšence nad ním... Intenzívně pozoroval postavu kráčející podél plůtku zahrádky směrem k vstupní brance... Posunul si židli tak, aby byl k brance čelem... A s křečovitým výrazem... připomínajícím motocyklistu při cirkusové jízdě v kouli smrti, který si za nic na světě nemůže vzpomenout, jestli předtím dolíval benzín, šeptem zasípá:
"Bacha... Ticho... To je ten můj šéf!"
2
Jé... Nazdar... Karle..." pozdravil Ondra až nechutně úlisným hlasem.
Karel neochotně přikývl a zmizel v šenku. A za chvíli si to ten postarší shrbený exhibicionista v červených bermudách s mušličkami a nápisem 'Havai'i I Love You,' v žabkách na nohou a s očepeným hliněným džbánkem v ruce zase kolébavě pleská zpět tou stejnou cestou, kudy přišel.
"He he he... Tak to byl ten votrapa, co na něj nadáváš, kudy chodíš?" kácel se spolužák smíchy. "Ten šedivej polonahej neduživej kašpárek že má bejt ten postrach vaší firmy?" Poklepal si na čelo, chopil se kríglu a zbytek věty už se jen nesrozumitelně roztříštil o zvětralou pivní hladinu.
"Ne tak nahlas, ať nás neuslyší..." čílil se Ondra. "...Ale zasejc to nehuhlaj do teho piva... Néni ti rozumět... Cos to povídal na konci?"
"Ptám se, jestli von tady někde bydlí?"
"Jo. Asi o tři chalupy dál..." vysvětlil Ondra.
Lukáš se konspirativně přikrčil. "Myslíš, že nás slyší? ... Co si povídáme? ... Co když tu má nainstalovaný nějaký špionážní mikrofony? ... A průmyslový kamery... tývole...?" škádlil Ondru. "Co si třeba raděj posílat pod stolem motáky, hele..."
Načež se k Ondrovi naklonil, zachmuřil a pološeptem komisně povídá: "Co to mělo jako bejt? ... Víš, že jsi vstal ze židle, vole?! A prstama salutoval?! ... Víš to, ty pošuku?"
"Ty ho neznáš... To je taková sviňa zákeřná, mstivá..," sklonil Ondra znova stydlivě hlavu a chvíli vypadal, jako by studoval letokruhy na desce stolu.
"Ale vždyť já už toho grázla z toho tvýho skuhrání znám pomalu líp než tebe!" přisadil si ještě Lukáš. "Hele, dovedeš bejt tvrďák. Seš přece votřískanej chlap ne? ... Mistr republiky... Kolikrát? Třikrát?"
"Dvakrát... a enem druhý...! Víš dobře že sem titul nikdá nezískal..." zamrčel Ondra.
"No tak jsi byl vicemistr, co na tom?" snažil se Lukáš zahledět do Ondrových smutně sklopených očí. "Poraženej seš sice dvakrát, ale jen jedním chlapem... Přemoh tě jen jeden jedinej..."
"Porazil ňa jednúc... Tehdá byl eště lepčí než já, uznávám. Ale napodruhé už né..! Mlátil sem ho, jak žito. Sotva stál na nohách... Dvakrát ho počítali... Už to mělo byt deset..! Ale ten ksindl ne že by to ukončíl, ale tahal ho na nohy, jak mimino! A pak chvílu nato ide na mňa, že já mám moc napuchlé oko... er-es-cé... Kulové! Prasárna to byla, abys věděl! ... Hnusný podvod! ... Já sem měl jet na tu olympiádu, né on! ... Darovali mu to! Po haluzi! A mně to vzali!" rozohnil se Ondra spravedlivým hněvem.
Mával rukama, jak větrný mlýn, a bušil svým vytrénovaným břišním svalstvem do stolu tak divoce, že oba rozpité krígly tancovaly čardáš, div že neodkráčely až na dlažbu... Ten svůj zachytil těsně před sebevraždou až na samotné hraně stolu. A když už ho teda držel, tak ho rovnou dorazil. To ho trochu uklidnilo a po pár vteřinách dodal: "Proto sem sa na to tehdá vyprdl..."
"Nevyprdl... Vyhodili tě... Měl jsi toho vola knokautovat v tom zápase a ne až druhej den po něm... A jak jsi byl v ráži, tak jsi pak poslal k zemi i toho sudího a to už bylo fakt nad plán, že jo?" uchichtl se Lukáš.
"Sviňa křivácká to byla! Tak mu dobře..." Hořká vzpomínka byla stále ještě živá. Mávl rukou a napřímil se na židli. "Už je to za mnú... - Helčo! Búchni nám sem dva macky režnej..."
"To zas bude decák, ne? Chceš mě zabít?" hájil svůj holý život Lukáš.
"Já to po tobě dyžtak dorazím, cucáku..." usmál se Ondra.
Celý příběh ale ještě musel korunovat pointou.
"Ó, jak sa ten hastroš naparoval, že to tam tomu olympijskému světu ukáže...! A potem šel ten mamlas s haňbou k zemi hnedkaj v prvém zápase a rovno aj v prvém kole..."
"Neudělal mu to náhodou Kubánec?" opáčil Lukáš.
"No a co...? Aj nejaké Kubánce sem párkrát na Velkej ceně v Ústí seřezál... Mosíš mět srdce tam, kde má byt! Keď reprezentuju svoj národ, tož sem o to silnější! To ňa má vyburcovat k najlepšímu výkonu, jakého su schopný, rozumíš...? On sa z teho ale akorát posrál... Jak sem ho v tej době znál, v tomto zápase býl poloviční..."
"No né každej má takový bojovný srdíčko, jak ty, Ondrášu... No kolikrát ste tady s chlapama vyházeli ty přespolní nápadníky voknem na hnůj?"
"Jaj... A pak sme ich venku eště domydlili plaňkama z plota..." doplnil ho s jiskrou v oku Ondra.
"No fuj, vy sadisti..." škádlil Lukáš.
"Žádný brutál, chlapče. Ty plaňky byly aj tak hnilé..." usmál se trochu Ondra konečně.
"No tak když máš takovýho spravedlivýho bojovýho ducha, proč nespráskáš toho křiváckýho šéfa nebo ty dva podrazácký hajzly v tý tvý partaji?" rýpnul si zas Lukáš rozverně, jak mu tak to pivko v tom horku příjemně stoupalo do hlavy...
"Ale to sa predsa nedá srovnat, Lukine... Neblbni... Šecko má snáď svoje pravidla... Zliskat chlapy možeš, keď ti lezú v dědině za holkama... No zkus mi vlézt za Boženkú a... jak ťa mám rád, ty pazgřivče...! Uvidíš, co bude...!" pohrozil Ondra s letmým úsměvem hranou svojí obávané pravačky.
"O ženské sa chlapi bijú. To sa tak nejak užaj toleruje. A kvoli nejakému temu zubu sa velká věda nerobí... Keď si dáš bacha a trafíš ho tam, kam máš..." vysvětloval Ondra, přičemž se otáčel a šmátral pohledem skrz otevřené dveře směrem k výčepu. "Sakra, kde je ta Hela s těma štamprlama...?"
Lukáš toho využil a navázal: "Takže když někdo prodá celý vesnici vodu, kamsi zašmelí sociální fond z vobecní kasy a bez souhlasu vobce pronajme nevyužitou školní budovu imigrantům, keří pak terorizujou vobyvatele... To je všecko ještě ó ká... Dokud ti neleze za Boženkou... Až pak ho teprv rozmázneš..." rozohnil se v nadsázce Lukáš. "K čemu ses ten ... jak tak rád říkáš... 'rytířskej chlapskej sport' ... vlastně učil? ... Já mít takovou páru jako ty, tak si na něj někde večer počkám a dám mu takovou nakládačku, hele, že ho hned všecky ty prasárny přejdou..."
"Síce tady cosi vykládáš, ale sám víš, že meleš blbiny," namítal Ondra. Přiklonil se k Lukášovi a tižším hlasem pokračoval. "Jak nás tak jednúc zasejc ten schoř jebal za svoje vlastní chyby... Keď sa mu nafukovaly ty nenažrané škraně zlosťů... Jaj...Jak sem si prál: 'Zkus to, zvedni na ňa enem ruku a hneď máš tu moju na paštěce!" Ondra zaťal pravou pěst, které se ne nadarmo říkalo 'boží kladivo'.
"Ale to on né..." Ondra lehce přejel zrakem okolí, aby se ujistil, že nepřítel nenaslouchá, přiklonil se ještě blíž a už téměř šeptem dodal: "Je to enem taký zbabělý sráč!"
'Zbožné přání', glosoval si sám sobě v duchu Lukáš, když Ondrův rádoby bojovný projev srovnal s tím, co před chvílí viděl. Ale nechal si to už pro sebe. Nechtěl kámošovi nakládat až příliš.
Pak mu to ale přeci jen nedalo...
"Kdepak... Vychcanej je, Ondrášku, vychcanej, jak mraky... A ti dva zmetci v partaji jakbysmet..," poznamenal a vrhl na parťáka významný pohled. "Možná se tě už ani nebojí... Už v tobě pod tou tvojí drsnou slupkou toho Dušína voběvil. Je si jistej, že si to nikdy nedovolíš... Ale hlavně si to šéfík na tom svým kuličkovým počítadle... co ho má tam, kde maj jiní lidi mozek... spočítal... Že by mu ten atak na tebe vlastně nic hmatatelnýho nepřines..."
"Počúvaj, synku, povídals o tem 'rytířském sportu.' Dva trénovaní chlapi, pravidla, sudca... Na férovku... To né že si nekde na nekoho ve tmě počkáš a pak naňho skočíš ze zálohy... Tak to, hochu, nefunguje!" přidal zas Ondra na hlase a vytasil ten nejpřísnější pohled, jaký znal...
"Takže počkáš, až tě ten chcípák vyzve 'na férovku' v ringu...? Kdepak, Ondrášu! Zrovna teď s nim bojuješ...! A podle těch jeho cinknutejch pravidel...! Kde je von mnohem silnější než ty... A ty se jej bojíš... Tak je to..."
Ondra dostal dobře míněnou lekci, po níž se chvíli jen vrtěl na židli, rozpřahoval ruce, měnil barvy jak semafor na křižovatce u pekelné brány a cosi podivně a neartikulovaně funěl.
Dobře věděl, že má Lukáš drtivou pravdu. Současně se ale bytostně bránil přiznat k té své naprosté bezmocnosti s tím cokoli reálně udělat. Celý svůj dosavadní život žije podle pevně nastavených pravidel, které dosud vždy nějak fungovaly. Pravidel, které nedávaly lidem, jako jeho proradný šéf, šanci se prosadit. A kdyby se tak už stalo, tak se na tom výsluní dlouhodobě udržet. Dnes ale stará pravidla mizí, rány pod pás se tolerují... Ba dokonce i obdivují...
Táta mu přece vyprávěl, jak v byl v těch devadesátkách v šoku, když se po hospodách začínali rojit bývalí veksláci a gauneři všeho druhu v těch svých pověstných fialových sakách, aby se po pár pivech pochlubili, koho kde dokonale oškubali... Vyprávěl mu, jak ho děsili nejen ti pestrobarevní chlubilové, ale i ty hrozny nadšených posluchačů okolo nich...
Tehdy tomu Ondra ještě tak dobře nerozuměl. Dnes už mu ale zkušenost dala hořce pochopit, že to, co tehdy byly jen výstřelky opovrženíhodných individuí, se dneska stává obecně přijímanou normou.
A Ondra si s tím neví rady... Toto už není jeho svět...
V těchto divokých a depresivních úvahách Ondru nečekaně zachránila Helena. Na stůl tvrdě přistály dva hořčičáky režné. "Zklidněte to chlapci. Už je vás slyšet až k pultu." Šak nikdá není, tak zle..." pravila chlácholivě svoji oblíbenou větu.
"Neboj sa, Helčo," změnil Ondra prudce tón a zhluboka si vydechl. "My enem přátelsky argumentujem..."
"To vy, chlapi, předtím dycky..." opáčila mu.
"Lukin je můj najlepší kamarád, že?" mrkl na parťáka.
"Jo, jistě, my sme perfektní kamarádi..." přikývl rychle Lukáš.
"To ste předtím dycky... A pak vás s tím mojím za šenkem šrubujem dohromady... Keď tam potem ležíte, jak vyvržení vorvani..." Když to dořekla, otočila se na patě a ještě než zmizela v sále, oběma káravě, ale současně i mateřsky, pohrozila ukazovákem.
Chlapci jako by si její rady vzali k srdci a krátce se odmlčeli.
První zrušil komunikační klid Ondra.
"Abys tomu rozuměl... Tak Hynek, ten její... tým dvěma to tu patří... dělal dlúho šoféra u záchranky." Načež laškovně dodal: "To víš, tady u nás ze cviku nevyjde."
"To věřím" usmál se Lukáš a vrhl zoufalý pohled na zátiší se dvěma boubelatými pohárky. "Tývole, to nemyslíš vážně. Mě to fakt zabije..."
"Nekecaj a chlastaj... No šak to nemosíš žanhút hned... Poďme!" zavelel znova Ondra.
Sebral jednu baňku, štrngnul o tu sousední a půlka obsahu mu zmizela v hrdle. Slastně vzdechl a pokračoval.
"Pre mňa za mňa sa s tým mazli trebárs aj hodinu. Ale budeš ten oheň potrebovat... Co my tu zas dneskaj šecko proberem..." mrknul na Lukáše a mávl rukou místo tečky za větou.
Lukáš vzal svůj pohárek ostýchavě do ruky, přičuchnul, usrkl asi tak jednoho prcka, otřepal se a postavil to zpátky na stůl.
Ondra to nekomentoval, ale vrhl smutný pohled na tu opuštěnou polovičku toho svého šnapsu. A pak se slovy 'poď za kámošama' sklenku dorazil...
3
Po příslušném povzdechu pijácké rozkoše přehrál Ondra diskusi na parťáka.
"Tys býl predsa taky ve straně... U tých pirátů, ne?"
Lukáš se rozvalil v židli a zhluboka se nadechl.
"Heleď, sme v knajpě, tak to vemu jako srovnání... Ber to třeba jako takovou tu.... no... metaforu...
To malý a zdánlivě nepodstatný písmenko 'U', co jsi řek, je důležitý.
Jen pár tejdnů sem tam byl, však víš. Jen na takový zdvořilostní návštěvě. Zvědavě sem vlez do navenek lákavě pěkný hospody 'U pirátů.' ... Nová fasáda, begónie... Na ceduli stojí něco jako: 'stálej přísun vomamně čerstvejch surovin, vobsluha je nahoře bez... Vobčas i dole... Nic tam není nemožný...' Vobjednat sis prej moh, co jsi chtěl a úplně zadarmo... Ale chyba lávky!
Ta fešná servírka nahoře bez, co ti to měla přinýst, furt nikde, zato vrchní servír nahoře bez je. Celej chlupatej jako Yetti, zato v krajkovejch kalhotkách a lodičkách s vysokým podpadkem... A všecky kasíruje, jako vo život...
No... Chápeš to furt jako příměr... metaforu...?"
"Jasně, já rozumím... Zvlášť keď vidím ty tvoje vzletné herecké gesta... Jak ti ta huba šlejřířka jede a jak mi to tady k temu eště tak plasticky, ve tři dé, prezentuješ... Pekně celým tým tvojím dlúhým tělom, Lukine..." zasmál se Ondra. "Ale jo... S klidem si to tam u nich umím presně tak predstavit aj naživo..."
"Tak pokračuju dál v etudě, hele... Pěknou kočku by jsi tam hledal marně. Jako vrchol toho všeho se na pódiu svíjí jako v smrtelnejch křečích nějaká totálně sjetá blizna s ukulele a hejká něco vo drogách... Asi vole parodie na Šúgr v posledním tažení nebo co..."
"Jo...Vím kerú myslíš..." křenil se kamarád pobaveně. "To videjko sem viděl. Ta náš národ reprezentuje, abys věděl. V tej polorozbořenej bruselskej barabizně... V tej, co už ju dúfám nestihnú dostavět... - Hodná!" doprovodil Ondra slovně další dodávku zlatavého tekutého proviantu. Lukáš přitom ještě nedorazil ani to předchozí.
"No taky že jo... Brusel..., " chytil se hned této nitky Lukáš. "Kdybych byl tušil, že existuje něco jako 'Pirátská internacionála' a že to vzniklo zrovna v Bruselu, v životě bych tam nepách! ... Já myslel, že je to progresivní strana mladejch vzdělanců, bez předsudků, toužící po svobodě projevu... s novym cool myšlením... Však znáš ty jejich kecy... Jenže houby s voctem! ...S žádnym myšlením! Všecko to přebíraj z Bruselu! Zajímaj se jen vo chlast, drogy, žrádlo, sex... Carpe diem! ... Sajme sajme, než nás bída zajme!" Mávl rukou Lukáš a obrátil oči v sloup.
"No vidíš... Máš to nastejno, ne?" pousmál se Ondra a dodal: "Moc žvaníš, doraž teho větroňa, ať popojedem!"
Ťukli si.
"Ale ještě dokončím tu myšlenku, když už sem se tak rozjel" nechtěl se Lukáš vzdát své pirátské metafory.
"Vono ti to pak nedá, seš zvědavej, tak nakoukneš do tý jejich kuchyně... Udělá se ti šoufl... A teď máš hele dvě možnosti. Buď vypadneš ven se někam vyblejt a už se nevrátíš, nebo si na ten puch zvykneš. Protože si řikáš: 'Buď se mi ten žaludek jako časem zvocelí nebo si ho za ty jejich plnotučný prachy vyměnim za nějakej echt nerez rostfrei... S tím, že 'nějak to pude'..."
"Na to ťa znám dost dlúho, abysem ťa hledal u tých druhých..." pravil rozhodně Ondra.
"No tak právě proto sem vocaď tak rychle vyčadil... Kamaráde, však mě znáš, sem dobrodružná povaha, v někerejch situacích sem jako neřízená střela... Vobčas slon v porcelánu, já vím... Jsem rejpal, provokatér... Jako vobchoďák mám hubu proříznutou, umim věci vokecat, leckoho přesvědčit..."
"Luxusně oblbovat holky..." rýpnul si Ondra s neskrývanou závistí.
"No jistěéé..." zapýřil se Lukáš. "Ale todleto, hochu...?!" Nahodil grimasu naprostého znechucení. "To už je i na mě přeci jen jinej level... "
Když to dořekl, lapil oběma rukama hrany stolu jako když se poslanec parlamentu chápe kecpultíku a zrovna se chystá národu sdělit něco naprosto zásadního:
"Prachy a moc, to sou bestiální drogy! Kolik mejch známejch už tady do těch bažin vlezlo! ... U někerejch mě to ani nepřekvapilo, ale u jinejch docela jo... I když sem je znal třeba dlouhý roky... No vem si třeba toho Tondu vod nás ze třídy. Jakej to byl fajn kluk... Nepokazil žádnou srandu... Tak dva tři roky zpátky sem jej potkal na ulici. Vylejzal z tý svý luxusní audiny. Stál sem přímo vedle něj a chtěl jej pozdravit. Ale když vidíš, jak skrz tebe civí... Jak přes tlustý sklo... Spolk sem to a šel radši dál... Tehdá sem ještě ani netušil, jakej hnus na něj ještě vyplave... Čím dýl se v tom močále rácháš, tím hůř se z toho svinstva leze... Je to jak tekutý písky... Ale co tobě mám vyprávět, ne? Dyť ty seš toho zářnej příklad. Ty tam budeš hnít až do smrti..."
"Esli to nebude náhodou tým, žes' zapomněl na třetí možnost..." namítnul Ondra.
"Jakou?"
"No povídals, že možeš z tej partaje vypadnút alebo zostat a zasmrádnút. Ale já znám eště třetí volbu. Zostat a obrátit jim to tam vzhůru nohama."
"Ty s tim nedáš pokoj? Vo tom sme už přece mluvili ne?" pozastavil se Lukáš. "Leda by sis hochu pučil vod toho svýho rozjařenýho šéfa nejvyššího... Teď nemyslím toho kašpara, co tu teď byl... Myslím toho... taky kašpara... Velkýho kašpara v tý Strakovce... Co vám tu partaj vede... Že by sis vod něj pučil nějaký vidle a všecko to vykydal... Jenže musel bys to vykydat i s ním samotným... Páč von tam smrdí ze všech nejvíc... Takže to dopadne tak, že ti ty vidle co...? ... No nepučí, mudrlante!"
Ondra mávnul rezignovaně rukou. "Tobě nemá cenu to vysvětlovat."
"No nepučí ti to. Rozumíš?" trval na svém Lukáš. "Nepustí tebe a tobě podobný ke kormidlu... Nikdy..."
Nechal Ondru nadechnout a pokračoval.
"Pověz, jak dlouho v tý partaji strašíš? Bylo to tam takový, už když jsi tam vlez? To ti tam tehdy ještě nic nesmrdělo? Nebo sis něco vstříknul do toho svýho hustýho knírka pod ty svý půlhektarový nozdry?"
"Šecko je iné než dřív... Jaks to povídal, lidi sa pokazili... Tady na dědině je to vidět všude," postěžoval si Ondra.
"Jo, povídal jsem něco v tom smyslu... Ale co když to až tak doslova neplatí...?" Zatvářil se smrtelně vážně Lukáš.
"Jak myslíš 'neplatí'?" tázal se nechápavý Ondrův pohled.
"Posledně jsi mi říkal, Ondrášu 'Neni pirát jako pirát' a já ti vodpověděl něco v tom smyslu, že 'ti somálští přepadávaj cizí lodě, protože maj... hlad... Ale ti evropští přepadávaj svoje vobčany, protože sou... nenažraní...'
"Jo, to si pamatuju. Tos celkem trefíl na komoru..." usmál se Ondra.
"Jenže my se tady furt bavíme vo pirátech... vo lidovcích... vo šéfech... Řešíme tu Ukrajince... Rusy... Rumuny... To sou všecko vobecný, generalizovaný pojmy... To sou ty nálepky, rozumíš... Snažíš se zjistit, jestli tito lidi podle profese, národnosti, politický strany a tak... sou nějací... No jasnačka! ... Musej mít nějaký společný znaky, vlastnosti... Ale jen vo tom to přece není..."
Ondra stále ještě neměl ani potuchy, kam s tím Lukáš míří.
4
"Nemluv v hádankách, Lukine..."
"No, myslím tím to, že lidi přece nejsou nějaký prefabrikáty, co sjížděj jeden jak druhej ze sériový linky... No jak si někeří pitomci myslej, že vyroběj toho univerzálního Evropana... Nebo dokonce Světovobčana... A pak budem mít všichni stejný zvyky... stejný myšlení... a podobat se i v tom míšeneckým vzhledu... To pak bude teprv idylka..."
"Nordická rasa... Čistý árijec..." glosoval Ondra
"Jo, to je dobrej příklad... Ideálně vrazit nějakej ten čip do hlavy..." otřepal se Lukáš odporem. "Třeba jak tak jezdíš po těch supermarketech stejný značky, a maj to všude jak na jedno kopyto... Až tak, že uvnitř někdy skoro zapomeneš, v kerým městě vlastně seš... Stalo se ti to někdy?... Takovej ten děsivej pocit šedivý... předpisový... fádní uniformity? ... To je přece šílený? Úplně proti přírodě? ... My, lidi sme přeci individua?! Každej z nás je voriginál!"
Loknul si a pokračoval.
"Nevím, jak tebe, ale mě vyloženě děsí, když chodím po sídlišti a je tam jeden panelák jako druhej... Představ si, že by i naše blízký soukromí někdo chtěl unifikovat podle nějaký iso-normy... Že by to takhle stejně vypadalo na každým nádraží, v každým divadle... Stejný by bylo každý náměstí..."
"Máš na mysli ty patnáctiminutové města, co ich pre nás chystajú?"
"No třeba... A nebyly by stejný jen ty baráky, ale znormovaný by byly i byty s veškerým vybavením...Každej detail našeho života..."
"Na tem, hochu, už pracujú... Na takém koncentráku..." poznamenal zase Ondra.
"Jenže to se nepovede. Leda by nás totálně zdegenerovali..."
"I na tem už pracujú, len sa neboj..." dodal suše Ondra.
"To neprojde, protože sme přeci každej jinej a jedinečnej. Máme rozdílný potřeby. Vnímání světa... A to, kam s tím vším směřuju je ten fakt, že mezi náma existujou i takoví, co sou... Rozumíš... Co se vod většiny vodlišujou... Prostě... Ještě mnohem víc než ti příslušníci většiny mezi sebou navzájem... Sou zkrátka hodně jiný, chápeš? ... Vo dost jiný než my..."
"V čem? Vyklop to a nenapínaj ňa jak luk..."
"No...Když já nevím, jak to říct, abys mě, Ondrášu... hned v půlce první věty neustřih..."
"A tož to zkus... Neváhaj... Trebárs to snesu..." povzbuzoval ho nedočkavě Ondra.
"Jak sme se prve bavili vo tom tvým šéfovi a těch dvou tunelářích v partaji a já pak vo těch svejch zkušenostech... Jak sem ti řek, že je šéf vychcanej... a přestože je slabej, tak se tě nebojí..."
Lukáš pohlédl na Ondru, jako by chtěl zdůraznit význam toho, co chce dál sdělit.
"Víš... Já to neřek jen tak... Voni už takoví sou..."
"Jací oni?" brunátněl pomalu Ondra.
"Určitej druh lidí..."
"...Jó... Ty myslíš psychopaty? ... Ty podivné jakoby mimozemské struktúry v tem našem normálním světě?" překvapil Ondra s širokým šibalským úsměvem.
"Co vo tom víš? ... No já myslel, hele, jak budu vobjevnej..." neskrýval Lukáš překvapení. "...A jak mě s tim vyfakuješ..."
"Vy měšťáci nás pořád máte za vesnické burany, já vím..." rýpl Ondra.
"Nekecej... Víš že to tak není..." bránil se Lukáš.
"A tož proč kolem teho tolik našlapuješ? ... Jak Pražák s běhavkú okolo latríny...?"
"Jeden kolega mi půjčil super knížku. Jmenuje se Hadi v oblecích..."
"...aneb Psychopat jde do práce..." skočil mu do řeči Ondra. "...Od Roberta Harea a Paula Babiaka... Je tak?"
"Ty ji znáš?" vyvalil oči Lukáš.
"Já ju vlastním, kamaráde. Ani sa neptaj, kolik ňa to stálo!"
"No a co na ni říkáš? vyzvídal kámoš.
"Mně ju doporučíl též jeden známý. Vraj 'Přečti si to, je to sranda.' Měl to za nejakú beletriu, alebo snáď aj sci-fi... Vůbec tomu nevěříl. A vlastně ani nerozumněl. Enem sa tím bavíl... Šak víš. Je to napsané s takým docela vtipným nadhledem... Já sem to zezačátku bral stejně, ale po pár stránkách sem si uvědomíl, že takové lidi okolo fakticky znám. A až do tejto chvíle mně nepřišlo, že sú zkrátka iní... Znáš to. Snažíš sa pochopit myšlení nekoho iného, kdo sa chová fakt moc divně. Ale ono to za nic na světě nejde... Aj tak sa mi ale nechtělo uvěřit, že by nekeří byli až takové... no..."
"Takový svině, viď?" doplnil ho Lukáš
"Řekls to za mňa..." sklopil Ondra zrak, protože se stále ještě styděl za tak troufalou úvahu v souvislosti s lidmi, které dlouho znal a mnohdy si jich i léta vážil. Dokud však nevyrostl, nezmoudřel a nepochopil dosud neznámé souvislosti v jejich až příliš pestrých životech...
"Víš proč sem s tím zezačátku tak váhal?" pokračoval Lukáš. "Já vo tom už pár lidem vyprávěl a vesměs mě všichni vyfakovali. Že sou to bludy... že jen straším... maluju čerta na zeď... snažím se bejt důležitej... jak stěrače u ponorky... Přitom už se s nima tolik lidí spálilo! ... A i takovejm sem to vyprávěl. Ale... neuvěřej! ... Nedaj si jedna a jedna dohromady..."
"Já vím. Tvrdíja, že je to enem psychológia, kerá sa nedá ničím měřit... Že sú to len domněnky... Dojmologia... Testy sú vraj k ničemu... Dá sa to obalamutit... To šecko sem slyšel už stokrát, Lukášu..."
"A proč jsi mi vo tom neřek? ... Že se tím zabýváš? ... To vo tom víš asi vo dost dýl než já?" zarazilo parťáka.
"Jednak sme furt řešili iné věci... A taky... Popravdě sem si myslél, že ňa s tým vyfakuješ ty..."
"Tybláho..." kroutil Lukáš hlavou. Tak vo tom musíme dát důkladnou debatu. Je to fakt výživný..."
Lukáš se napil z toho svého už poněkud odstátého rybníka a pokračoval.
"No, s těma testama maj ti lidi vlastně v něčem i pravdu. Ty starý sebehodnotící Cleckleyho testy někdy z druhý světový války byly fakt na prd. Ti mukli se to naučili nazpaměť a právě psychouši si z toho v lapáku dělali kšeft... Když radili vostatním, jak to vyplňovat..."
"No ale pozor! Dneskaj, u tej Hareovy metody, už je to ináč! ... Vrazí ti včelku do zadku. To je dajaká ta kontrastní tekutina. A pak ťa šúpnú do teho tunela. Do cétéčka, magnetickej rezonancie a tak... No a potem ti ukazujú obrázky a enem monitorujú, co ten mozek vlastně dělá..." dodal Ondra.
"Nebo spíš co nedělá... Buď tam ta barvička je, anebo není. To už se halt nijak vojebat nedá." přidal svoje poznatky i Lukáš.
Před Ondrou zaparkovala další režná. Ondra Helče s úsměvem dvěma spojenými prsty zasalutoval... Měl to tak ve zvyku. V tuto chvíli mu ale hned přilétla čerstvá hořká vzpomínka, jak Lukáš reagoval, když to v mnohem servilnější podobě provedl před tím svým šéfem. Lukášovi kamarádovo znejistění neušlo, ale nedal na sobě nic znát.
"No není to úžasný, co ta věda dneska dovede?" pokračoval Lukáš.
"Poď, uber z tej režnej, ať sa na tebe nenaštve" chopil sa Ondra svojí sklenky a cinknul o její rozpitou sousedku.
"Ať slúží!"
"Ať slúží!" opakoval Lukáš a srkl si z hořčičáku dalšího prcka. Chvíli počkal, až ho jeho sliznice za tu nezvykle tvrdou tekutou zkušenost pořádně vypeskuje a pokračoval.
"Je to úžasný... Prostě... Buď mu tam to spojení do tý mozkový amygdaly funguje naplno... nebo slabě... nebo... to je ta největší hrůza... když nefunguje vůbec... V tý hlavě je zatemněno a víme, že máme co do činění s pořádnou zrůdou."
"A nejhorší na tom je, že lidi kolem takého jedinca... ba dokonca v jeho těsnej blízkosti... žijú trebárs dlúhé roky... A nemajú ani náznak podezřéní..." doplnil podstatný rys psychopatovy charakteristiky Ondra. "Většinú sú to ale egoističtí samotáři, co enem výnimočně mívajú aj dajaké 'dobré kamarády'... alebo ženu a děti... jako myslím... stabilní rodinu..."
"Jo a takovýho kamaráda, ženu i svoje vlastní děti dokážou naprosto chladnokrevně zneužít, voškubat nebo i bez skrupulí zabít... Stačí když se jim to zrovna hodí do krámu..." přisadil si Lukáš.
"A pritem na nich právě lautr nic nepoznáš, Lukine... Sú veselí, rozverní, plní humoru... Nekdy aj docela vzdělaní. Aj keď si často falšujú diplomy a přibarvujú životopisy... Tý inteligentní majú o hodně věcech prehľad..."
"Většinou jen povrchní... Ale uměj vo tom poutavě a dlouho žvanit... " opáčil zase Lukáš.
"A to ty, Lukine, určitě oceníš..." usmál se Ondra.
"No to si piš, že jo..." mrknul na něj Lukáš.
"A dovedú si mistrně vymýšlat... Balamutit... Spatra a bez uzardění... Babám zamotajú hlavu, šéfa si omotajú okolo prsta... potem sa po jeho zádoch vyšplhajú na jeho místo..." navazoval dále Ondra.
"A nejhorší je to jejich 'charisma...' Ten jejich povrchní šarm... Vosobní kouzlo... Nedbalá elegance a tak... To je na nich to nejzákeřnější, Ondro... Jako když si kobra hypnotizuje svoji voběť... Ten jejich klid, co každýho vohromí... Ta chladnokrevnost..."
"Jo, oni bezvadně klamú tělom... Ale v tomtok vlastně ani lhat nemosíja... Oni prostě tak studení sú... To nehrajú... Oni sa opravdu nebojíja... Idú do šeckého po hlavě... Proto je taky mnohý ostatní obdivujú... Jaké majú nervy... aj odvahu..." navázal se svojí charakteristikou Ondra.
"A pak jim svěří svoji důvěru... svoje prachy... svoji dceru... A je zle..." doplnil Lukáš.
"S tým polygrafom to znáš?" otázal se Ondra.
"Myslíš detektor lži? ... Ten, kerej voni dokážou tak spolehlivě vojebat? ... Jo. To je taky dobrý..." přikývl Lukáš a navázal.
U normálního člověka to měří tlak, puls, jestli seš spocenej... Jestli nedejcháš zrychleně... Měřej ti vodpor kůže... Pak třebas jak se ti rozšiřujou zornice... To všecko u běžnejch lidí funguje..."
Lukáš se na vteřinku zarazil... "'U běžnejch lidí'... Tyvole, to zní jak ten slogan 'běžnej prášek' v tý reklamě na praní... Jako dybysme byli proti nim něco podřadnýho... Tak asi nějak se na nás dívaj, ne...?" zachechtal se s patřičnou dávkou ironie a pokračoval.
"No, to zkrátka vodhaluje, kterak je ten jedinec při tom lhaní ve stresu... Jenže voni?! Kdepák! ... U nich se ta rafika ani nehne..."
"A vědci si tolik lámali hlavu, proč to nefunguje na šeckých... Proč je tam taká chyba měření... Proč to u nekerých ľudí neštimuje, aj keď si prokazatelně vymýšlajú, kudy chodíja..." dodal Ondra.
Lukáš se chytil za bradu: "Voni prostě lžou a nehnou při tom ani brvou, ty bestie! ... Je to neznervózní... Vůbec to uvnitř neřešej..."
"Znáš jinou Hareovu knížku ménem 'Bez svědomí...'? zeptal se Ondra.
"Vím vo ní, ale ještě sem ji nečet."
"Já ti ju pučím, esli mi ju neztratíš...!"
"Ty mě šokuješ čím dál víc hele..." nevycházel Lukáš z údivu.
Ondra se opřel pohodlně do židle: "No tak v této knížce Hare vyprávjá, jak pracoval hromadu roků v tých věznicách. Přišél k němu do kanceláře zas nejaký mukl a jak mu tak znova v čemsi zalhal, Hare ho na tej lži zastavíl a usvědčíl... Ale ten bastard sa ani na chvílu nezarazíl a nadrzo lhal dál... A tož sa ho Hare zeptal, jestli mu to není blbé... Jestli sa nestydí... A on bez najmenšího zaváhání vypálil nádhernú větu: 'Vůbec ne, doktore... Já když lžu, to je jako když dejchám...'"
Oba se s chutí rozesmáli.
"Tak to je pecka výrok... To mluví za vše..." zareagoval Lukáš a chytil se oběma rukama za hlavu. "Co s tím pak chceš dělat s takovejma hajzlama? ... Nemoc to není... vyléčit se to nedá..."
"No tehdá to Hare možno eště ani nevěděl. Teda... že sa to nedá léčit. Že sa už takto mosíja narodit. A že sa tak rodíja furt a všude. Už po staletí imrvere to malé procento ľudí... Byl v svojej kariéře na začátku a čekala ho eště spústa roků praxe medzi tyma vrahama a sadistama. K temu sa mosel najprv dopracovat." upřesnil Ondra.
"Je jich tyvole jen nepatrně a přitom maj na svědomí šedesát až vosumdesát procent všech těžkejch zločinů... Jako loupeže, různý ty velký tunely, vobrovský podvody... A vraždy!" Lukáš se zhluboka nadechl a zasnil:
"Dovedeš si představit, kdyby se jich lidstvo už konečně nějak zbavilo?"
"Rodíja sa furt. A furt sa aj rodit budú... To stejné titěrné procento... Fuk esli ženské alebo chlapi... U chlapů sa logicky prosadzuje viac hrubé násilí, ženské zasa viacej manipulujú..."
"...s těma chlapama..." mrknul na něj Lukáš.
"No o tem žádný spor..." potvrdil Ondra s úsměvem. "Ale né... Trefils to... Hlavně s chlapama... Dokážú sa přisát, jak dokonalý parazit, a zametajú predovšetkým s takým tým bačkorózním typom chlapa... Co jej dá radšej šecko, enem aby už měl od tej saně konečně klid..." promnul si Ondra symbolicky ruce.
"Ale inak sú vlastně obě pohlaví stejné."
"Obě jsi říkal...? A co ty vostatní? Těch dalších dvě stě dvacet?" zašklebil se škodolibě Lukáš.
"Ty patříja na psychinu, pošuci... Ty neřeš...!" Pravil Ondra rozhodně a pokračoval.
"Prolhaní podvraťáci a manipulátoři... Jak sem říkal... Fuk esli baba alebo chlap... Rodíja sa stejnak v rodinách chudých aj bohatých... U rodičů nezodpovědných aj milujúcích... Ať už je kultura taková alebo maková..."
Lukáš přikývl. "Rozdíl je akorát v tom, že jedni psychouši sou ti blbí... tak zvaní neúspěšní... co buď umřou ještě v mladým věku, protože dělaj hrozný vylomeniny, anebo když už se jim se štěstím podaří přežít, tak většinu svýho života strávěj pod zámkem, aby je třebas sem tam vypustili... jak toho Krakena... mezi slušný lidi, kerejm pak vobrátěj život naruby, než je pak zas zavřou... A tak furt dokola... -- No a pak sou ti druzí, kerým se říká úspěšní, co se tak kouzelně snadno šplhaj po těch našich zádech nahoru," rozmáchl se Lukáš ve svých úvahách.
Pak se na chvíli zamyslel, a protože Ondra nenavázal, dodal:
"Hele... a to víš... sem to někde čet... že když ta společnost takhle upadá a všecko zhrubne, tak se... jakoby... zmnožej? ... Teda nezmnožej se fyzicky... ale takhle... víc se projevěj...?"
"Rozumím ti... Prostě tý, co majú v sebě teho pekla o neco meněj... Za normálnej situácie by sa aj oni chovali viacmeněj normálně, lebo majú to skóre nižej... Ale v tej zkaženej době sa viacej osmělujú... Zkúšajú to taky... Až je to aj s nima potem k nevydržéní a mosí sa s tým neco dělat... Je tak?" rozšířil Lukášovu úvahu Ondra.
"Přesně tak sem to myslel..." souhlasil Lukáš. "Když morálka upadne a i tidleti začnou dělat prasárny... To jak tý zpohodlnělý společnosti tak nějak votrnulo a zvykaj si na ně... Voni to pak tlačej furt dál a dál... Posouvaj ty hranice... No kam až to de... Kam až je vostatní pustěj... Jim je to prostě fuk... Nebrzdí je žádnej etickej kodex, žádný svědomí nebo něco takovýho... Jen jakási ta společenská brzda... A dyž ta nefunguje..."
"Majú enem svoje zájmy... A ti plnotuční pak už neznajú žádné hranice... Jak nad sebú necítí bič, sú schopní robit věci, jaké si normální jedinec nedokáže ani predstavit... A keď mu to tý zkušení, co to zažili, vyprávjajú, tak tomu neuvěří... Až dokáď to sám nezažije na vlastnú kožu... Ale to už je pak sakra pozdě..." vztyčil Ondra varovně ukazovák.
"Přemýšlel jsi nad tím, kdy se v tý lidský společnosti vobjevili poprvý?" zeptal se Lukáš. "Hare někde psal, že sou tu doložitelně už vod nepaměti..."
"Najspíš v době, kedy začali lidi bojovat medzi sebú... O zdroje... Ale to už bylo tak dávno, že sa to asi už nedozvíme..." pokýval hlavou Ondra. "Co vím, tak trebárs profesor Robin Dunbar z Oxfordu takých dajakých objavíl u Berserků... v nejakém tem devátém až jedenáctém století... To byli najspíš Vikingové... "
"Takže z hlediska našich národních dějin je tu vlastně máme vodjakživa..." mrknul na Ondru Lukáš.
Ondra nejprve Lukášovu narážku nepochopil a začal hned vysvětlovat. "No to máš síce pravdu, ale... samosebú... boje o zdroje začaly eště mnohem dřív než sa objavili aj prví zemědělci... A to sme už nejakých dvanáct tisíc let zpátky... Zasejc iné dimenze..."
"No né, jistě..." usmál se Lukáš. "Já myslel dějiny našeho národa... Jen takovej pokus vo bonmot...!"
"Jo ták, sorry..." usmál se i Ondra a pokračoval. "No tak tý Berserkové byli pověstní svojou brutálnou zběsilosťou, kerá sa až podobala transu... Ich méno vraj pochádza od slova 'björneserk', co sa dá preložit jako člověk-zvířa... alebo člověk zvířacej povahy... Vědci sa dohadujú, že právě taký tý lovci šelem moseli byt nesmírně odvážní, moseli mět veliký smysl pre riziko, odolnosť proti stresu a tak... Lenže... Na druhú stranu to byli citliví stopaři, v tlupě velmi dobre organizovaní, měli rozdělené role, moseli spolahlivo spolupracovat... plánovat... predvídat... A to už je empatia... To na sobeckého, nespolahlivého a málo učenlivého psychopata ani trocha nesedí... No a tak sa v tem včíl vyznaj... Preto sa aj vědci o tem dohadujú..." rozpřáhl Ondra bezradně ruce.
"Obávám se, že už se takhle dostáváme daleko zpátky... Do dob, kdy byl člověk zkrátka úplně jinej a žil v docela jiným prostředí, jinejch podmínkách, zvyklostech... No asi dost složitý jej dneska hodnotit..."
"No... snažíme sa enem zistit, na co tady ty psychoše máme dneskaj... Porovnat vtedajší charakteristiky s tyma dnešníma... Keď si trebárs vezmeš, jak popsal už Aristotelův žák, filozof Theofrastos, nekdy tři sta roků pred našim letopočtom, v svojem spisku 'Povahopisy' tak zvaného 'bezskrupulózního člověka,' tak ten jako by temu dnešnímu bezcitnému darebákovi z oka vypadl." doplnil Ondra jeden svůj postřeh na ještě starším příkladu."
"Ale jo, nechajme včíl minulosť byt..." utnul další historické úvahy Ondra... "Důležité je to, že šeci máme na temto světě svoj úděl, svoju funkciju... Máme různé letory... A hlavně mosíme vědět, že ta škála psychopatie... teho rozvrstvení kdo a jak na tem sme... neni lineární, neni to žádná přímka... Není to ani ten Gaussův klobúk, jak ho ze statistiky známe... Toto je taká pomalá parabola, kerá sa prudce zvedne... a šplhá sa až kamsi do pekla... ale až na jej samotném konci... Ľudé začínajú na tej stupnici už od tej nuly... " vysvětloval. "To sú tý dobráci, co by sa nechali aj sežrat, dybys je nehlídál... Většina z nás pak má od dvúch do tých pěti bodů... 'Většina', to znamená devadesát procent! ... Lebo jak už je tam dajakých patnáct až dvacet bodů, ta křivka tej rizikovosti teho jedinca prudko vyletí hore a týto už pak dovedú byt aj nebezpeční. Toto už v tem širším pohledu psychopati sú. Je to na nich při sústreděném pohledu užaj trocha poznat... A je to už taky level běžného zločinca za mřížama... Většinú fyzicky neublížíja. Majú isté zábrany. Je ich v populácii nejakých sedum až deset procent... Sú to povahou často křiváci... Zloději, šejdíři, podvodníci, hochšapléři... Ale eště to furt neni ten náš psychoš, jakého sa mosíme opravdu bát... Týto ozaj velmi nebezpeční začínajú na tých dvaceti pěti až třiceti bodoch... Proč uvádím dvě čísla? No pretože Amerika je ve všetkém spěšl. Zatímco všude ve světě je nebezpečná osoba ten plnotučný, od pětadvaceti bodů navrch, v Americe na to, aby ťa považovali úřadně za nebezpečného, mosíš mět aspoň tých třicet... Takže keď sa ten 'nebezpečný', trebárs z Londýna, presťahuje do Washingtonu, úředně prestává byt nebezpečný... Usáci majú najspíš viacej hroší kožu, či co...
"No heleďme se... Amíci sou drsňáci..." glosoval to Lukáš. "Jestli to nebude tím, že maj tak přeplněný vězení, že by je už neměli, kde skladovat..."
"No a keď mluvíš o tem vězení... V takém běžném lapáku ve světě je všude průměrně patnáct procent psychopatů. V Americe je to zasa spešl... Dvacet procent..."
"No prostě... maj to všecko po svým..." mrknul Lukáš na Ondru. "No tak si představ... Já se vo amících dočet, že tam zrovna teď sedí asi půl procenta všech vobyvatel... To je pro srovnání poměrem pětkrát víc než u nás. A to přitom patříme v Evropě mezi ty nejhorší... V Americe měla dobrá půlka dospělejch během svýho života někoho z blízkejch příbuznejch za mřížema... Každej sedmej má člena rodiny, kerej seděl víc než rok... Každej pátej dospělej měl v lapáku svý rodiče... Každej sedmej tam měl manžela nebo manželku... A každej vosmej svýho potomka... Voni sou vlastně pod zámkem jako doma... No nemáš chuť se tam hned přestěhovat?"
"Počkaj, hned dneskaj večer si začnu balit svůj loďák... Nalepím si na něho americkú vlaječku a hurá za dobrodružstvím... Tyjo..." usmál se kysele Ondra. "To tam musíja mět všeci, co tím lochem prolezú, dokonalú prúpravu do dalšího života... Majú co vyprávjat... Všude na světě totiž némlich stejně platí, že tý plnotuční psychoši kompletně ovládajú chod celej věznice, od vězňú, ces bachaře, psychology, až po ředitela... A zvlášť potem tý, co to majú eště vyšej. Monstra ces tých třicet. Tý už sú schopní zabíjat na objednávku. Bez mrknutí oka. Vládnú tam všeckým jednoducho preto, že ich průměrná inteligencia daleko presahuje průměry tých ostatních skupin..."
"A sme zas u toho... Proč vlastně ti pitomci seděj... Když maj vyšší to íkvé..." připomenul Lukáš. "Proto, že se neuměj kontrolovat...? Nemaj tu brzdu...?" předpokládal Lukáš.
A nemýlil se.
"Taktak..." přitakal Ondra. "Nemajú pud sebezáchovy... alebo nemajú tej inteligencie dost na to, aby sa nenechali chytit... A tý ostražitější, co majú aj tu vysoku inteligenciu, sú víš kde...?"
"Vím. Ti taky seděj... Ale někde v managementu velký korporace..." vsadil si Lukáš na jasnou výhru.
"Bingo!" ukázal Ondra kámošovi palec nahoru. "Tých s tyma pětadvaceti alebo třiceti bodama sú asi tři procenta populace... No a tých monster, co to majú už nekam až k tej štyricítce, to je to určité procento čistokrvného, krystalického zla... To sú ďábli v lidskej podobě... K tým už není radno sa stavjat zády. Tý už dokážú byt fakt echt bestie... O tých sa súdí, že keď je to pro ně výhodné, zabijú kohokoliv, bez zaváhání... Rozpárajú člověka s pocitom, že otvárajú konzervu..."
Sám Ondra se nad představou, že by takového absolutního psychopata někdy potkal tváří v tvář o samotě, až otřepal... Cítil, jak mu po zádech přešel mráz...
Mrknul na smutný zbytek už dlouho zvětralého pivka, co většinou zvětrat nenechává, a s určitým odporem a se slovy 'ták poď, hochu' ho dorazil a pokračoval.
"Možu ti dat též zopár čísel? Je to ale darda, to ťa dopředu upozorňuju... Esli si to dobře z tej Hareovy knížky pamatuju... Neber ňa za slovo... Enem v Spojených státech je v tuto chvíľu nejakých dvacet až třicet milionů tých patnáct lebo dvacetibodových potížistů, co by sa mohli, alebo nekerí aj měli dostat aspoň čas od času za katr... Ale ne... Blbost... Povedzme: měli by byt pod kontrolú... Tý, co majú okolo tých třiceti bodů, co už do demokracie nepatříja naprosto zaručeně, je deset miliónů... Potem tu máme už tak 3 miliony tých bestií... takých časovaných pum, keří enem čakajú na svoju šancu... A završím to odhadom na asi stovku sériových vrahů, co teď zrovna běhajú po celej federaci a labužnicky si to užívajú..."
Lukáš viditelně zbledl a nevěděl, co na to říct... Když si to sběžně podělil třiceti, aby to aplikoval na naše podmínky... použil nějaké ty koeficienty, s konejšivou nadějí, že naše společnost prostě není tak násilnická... prozatím... pořád mu naskakovala děsivá čísla... Až při tom cítil, jak se mu orosilo čelo...
Ondra to na něm zpozoroval:
"Je to drtivé, keď to tak vyčíslíš... Keď to eště úplně shrnu a zjednoduším... Ak právo a represia v tej zemi povolí... a to sa zrovna teď v Americe děje, lebo dávajú meněj peněz policajtom, snižujú ich počty, urážajú ich prestiž, do toho tá ilegálna imigrácia tých najhorších živlů ces otvorenú južnú hranicu... stane sa to, že ty tři procenta už začínajú násilně řádit. A to cca jedno procento zabíjat... A tak hrozí občanské války, keré začínajú rabováním a masakrama z bídy..."
"Po pár nekonečných minutách, kdy oba aktéři jen tiše seděli, civěli před sebe a počítali neposedné pivní bublinky, to nakonec protrhl Lukáš.
"Určitě jsi už v nějaké verzi slyšel ten citát Francois Villona 'Bída z lidí lotry činí a vlky z lesů žene hlad' ... Vlastně co kecám... musíš to znát...! Vzpomínáš, jak jsme se to u Drábka museli učit nazpaměť? Ten úryvek z jeho Velký závěti? ... Už jsem to použil v životě mockrát, ale myslím, že jsem to pořádně pochopil až teprv teď...
'Mne kdyby Bůh tam postavil
a kdyby král v svém dobrodiní
mne statky světa obdařil
a pořád já bych, roven svini,
ved hříšný život, který špiní —
tak ať mne k špalku vleče kat!
Nuzota z lidí lotry činí
a vlky z lesů žene hlad.'
Já si to pak celý zamiloval... Prokletej básník, můj hrdina! ... Rebel! ... Trochu mě zaráželo, proč Villon ved takovej zhýralej život, když jej ten bohatej mecenáš vytáh z tý bídy a nechal jej vystudovat Sorbonnu? ... Dyť to dotáh až na mistra! ... Ale přesto pak znova zběh do toho nuznýho divokýho světa, plnýho loupeží, soubojů, rvaček... A tohle vlastně nakonec napsal už v době, kdy čekal na svůj konec v cele smrti za vraždu nějakýho kněze...
Ty věci, co napsal, sou úžasný... Ale prostě, nebejt takovej, jakej byl, nikdy by to nevzniklo..." zakončil svoji vzpomínku Lukáš.
"Viděls film 'Rebel bez příčiny'? Ten kultovní snímek s Jamesem Deanem..?" navázal Ondra. "Zabývá sa to mladýma ztracencama, kerým rodiče nerozumíjú, lebo na nich nemajú, na chudáky, čas, a tak sa enem poflakujú a vyvádzajú alotria... Natočené je to brillantně a Dean byl fakt talent... Ale tým taky pochvala končí... V skutočnosti to natočili podľa knihy slavného psychiatra Roberta Lindnera 'Rebel bez příčiny: Hypnoanalýza kriminálního psychopata'... Lenže u teho filmu není o tej knize ani zmínka... Prostě si to filmaři upravili po svojom. Jak sa im to zrovna hodilo... Vlastně to obrátili úplně naruby."
"Viděl jsem, znám... Ten biják je někdy z padesátejch let... Kdy vznikla ta knížka?
"Tuším snad eště pred koncom války..." upřesnil Ondra. "Něco jako 'psychopatia', to bylo tehdá úplně v plenkách... Jak sem najprv vyprávjal o Hareovi, ani on eště na začátku svojej kariéry netušíl, že sa takto može nekdo narodit a že s tým rodiče nic nesvedú, ani dyby sa na hlavu postavili... Kdeže by to věděli v padesátkách! ... Chyba sa teda hledala hlavně u rodičů... 'Špatněs ho vychovál, tak si včíl trp!'... To až teprv Hare po mnohých rokách svojej kariéry... a jeho vrstevníci... a potem Dutton a další... Až ti v tem od osumdesátek začali dělat revolúciu... A keď sa na přelomu milénia prosadily ty funkčné zobrazovacie metódy... jako to cétéčko, magnetická rezonancia, alebo péétéčko... objavily sa užaj vědecké důkazy... bere sa to dneskaj už ináč..."
"Užuž sem to chtěl sepsut, jak nás zas ten Hollywood lakuje... Ale abysme jim zas nekřivdili příliš..." dodal Lukáš.
"No ale predlohy sa držat mohli... No co už..." posteskl si Ondra. "Ale dybys chtěl vidět film o psychopatoch, kerý opravdu punktum sedí, velmi doporučuju taký 'Zapadákov' od Terrence Malicka. Predlohou byli reální psychoši Charles Starkweather a Caril Ann Fugateová. Mužskú postavu ménem Kit tam hraje Martin Sheen, kerý sa jednoho dňa naštve na celý svět... Další taký rebel... A uteče od ľudí, kerým dajako 'nerozumí'... A po cestě sebú vezme svoju milú, Holly, kerú hraje Sissy Spacek... No ále žádná romantika, neboj... Pritem rajzování... len tak mimochodom... zavraždíjú asi šest ľudí, včetně jej otca... A tak nejak v klídku a v pohodě... Bez nejakého velikého stresu... Rozumíš..." ušklíbl se Ondra.
"A pokiaľ sa nekoho z diváků na konci filmu zeptáš, kdo z tých dvoch je jako ten věrnější obraz psychoša, většinú ti povíja, že Kit... Lenže omyl! ... Ten dajaké emócie měl... Naprosto dokonalá psychopatka je Holly... A ta ten děj navíc vyprávjá... A v tem je to kúzlo... Ale já ti to dál vykecávat nebudu. To mosíš vidět... Výkon obúch herců je fantastický, stejnak jako muzika, atmosféra, šecko... Eslis to eště neviďél, tak to rýchlo dožeň, Lukine..."
"Máš to na videu, Ondro?"
"Určitě bych to docela rýchlo našél..." zamyslel se kamarád.
"Tak co dneska večer?" položil Lukáš sugestivní otázku.
"Proč ne..." odpověděl Ondra bez dlouhého váhání.
"Super... domluveno! ... Odskočím si." zveřejnil Lukáš svůj timeout a vstal.
Ondra lapil svůj prázdný škopek: "Doprovodím ťa..."
Cestou ho hodil na výčep a když se vraceli zpátky, na pultě ho už čekal nášup.
5
Lukáš se užuž nadechoval, že naváže, ale Ondra mu do toho ještě skočil.
"Duttona znáš?"
"Koho?"
"Kevina Duttona. Ten napsal knížku 'Moudrost psychopatů' "
"Zahanbuješ mě Ondrášu," zastyděl se už Lukáš. Ale s širokým úsměvem. Ve skutečnosti byl totiž potěšen, že jeho bádání padlo na úrodnou půdu a že si má o něčem, co ho tak bytostně zajímá, s kým popovídat. A zvlášť s tak dobrým přítelem, jakým Ondra je.
"No neznám..." přiznal se a přitom zvedl ruce, jako by se vzdával do zajetí. "Ale sem jedno ucho, abysem se dozvěděl, co na nich, proboha, může bejt tak moudrýho?"
"To by sas divíl... Jeho knížka začíná větú 'Můj tata byl psychopat'..."
Lukáš se chytil za hlavu: "A jejej... chudák malej... To neměl snadný..."
"No... Esli jako myslíš, že ho tam líčil jako dajakú hororovú zrůdu, tak si teda vedľa... Taká charakteristická je trebárs historka, keď ho tata vzál sebú na trh... Kdesi z nejakého sběru schrastíl nové nástenné kalendáře, keré byly síce krásné, ale chyběl im prosinec... A ten darebák ich na tem blešáku šecky prodal tak, že lidi užvaníl, jaká je to zvláštnosť, sběratelská rarita, artefakt pre fajšmekry... a tak... A tý mameluci mu mohli aj ruky utrhat..."
"No ještě řekni, že na něj byl synek hrdej..." opáčil Lukáš.
"No hrdý samosebú ne... Jináč by ho nenazval psychošom... Ale pozoroval na něm věci, keré sa z určitého pohľadu obdivovat daly..."
"No třeba?"
"K temu bysem sa určitě rád dostal, Lukine... Co trebárs začat tým, jak Dutton pěkně rozepsal šecky ty profesie, kde psychoše najčastějc najdeš...?"
"No
jejda!" zajásal Lukáš. "To mě zajímá! Sem s tím..."
"No, ber to včil obecně. Teď nebudu mluvit enem o tých plnotučných... Ale... no řekněme... od tých deseti nebo patnáctibodových vyšej... A predovšetkým o tých 'úspěšných'... A keď uvádzám profesie, znamená to, že si ich psychoši často vybírajú, rozumíš... A ne to, že sú na tých profesiách enem týto! ... To ani zdaleka!... Ľudská povaha je zložitá a ľudé sú namíchaní šelijak... Len prostě na nekerých profesiách je ich viacej a nekde skoro žádný..." vysvětloval Ondra.
"Někde se můžou za určitejch vokolností realizovat a někde ne... Že jo..." poradil Lukáš.
"Tak sa to dá taky řéct..." souhlasil Ondra. Načež se pohodlně uvelebil na židli a spustil.
"No tak... V sociálních službách samo sebú většinú nejsú... Leda snáď jako manažeři, podnikatelé... To jo... Tých tam v tých šelijakých nastrčených službách není málo... Ale jako personál? V přímej péči? ... No to už by mosel byt v tem zařízení echt bordel..."
"A kde je jich teda nejvíc?" hořel Lukáš zvědavostí. "Tipnu si... Právníci..?"
"Nemýlíš sa... Tý sú v tej Duttonově tabulce až na samej špici... Ale sú až druzí."
"A kdo to vyhrál? ... Vojáci?"
"Teraz si úplně mimo, ogare..." zatvářil se Ondra profesorsky. "Voják v pravém smyslu slova... Teda ten poslušný, co má dril, je naňho spoľahnutí... Tož ten ani náhodú... Ten mosí svoje sily znat. Byt obezřetný... Šak víš, na vojně sem býl u průzkumu, u paragánů..."
"A to sme tam tehdy už nemuseli! Chodil jsi tam dobrovolně!" dodal Lukáš s patřičným obdivem. "K tomu sem třeba já vodvahu neměl... Posmíval sem se ti tehdy, že seš magor... Ale když jsi se poprvé vrátil, v skrytu duše sem ti, chlape, i dost záviděl... A abych řek pravdu, teď mě vlastně s vodstupem času ta absence týhletý životní zkušenosti i docela štve..."
"Ále... Co bys tam, Lukine, robíl s tú tvojú postavú? ... Mundúr by pre tebja neměli, leda kožu z žirafy... Do tanku by sas nevlézl... V zákopě bys vyčuhovál, leda by ti kebuľu ustřelili... Ledaže by si naša armáda, keď už nemajú žádné zbraně, pořídila luky... No že by potřebovali, Lu-ki-ne, dajaké šípy..." Ondra se natáhl přes stůl a pleskl Lukáše přátelsky po rameni a oba se rozesmáli. "Nic si z teho nerob. Já sem beztak na žádném cvičéní nebýl už roky. Dřív nás pravidelně zvali. Ale včíl už na to zvysoka serú... Už to šecko úplně chcíplo... O tem, že sme ve válce, žvaní kdekerá kreatura, co má díru do řiti... Ale zbraně klidno posíláme do zahraničí. Nikdo sa na nic necvičí a pre vojáky už nejsú ani ty sandále do púště..."
Ondra rezignovaně mávnul rukou, zvlažil hrdlo a pokračoval.
"No nemosel sem tam, ale...," usmál se. "Já sem býl tehdá eště teľa. Dajak angažovaný do obrany vlasti sem fakt nebýl, ale tata ňa odmalička šprengovál. Že zo ňa nebude chlap a také ty řeči... Keď sem tam nakonec nastúpíl, už v tej době nebýl na světě, šak víš. A tak sem to chcel hlavně kvoli němu... Už to nebyla ta mazácká vojna, jak zažíl on. Ale predsa. U nás byl výcvik tvrdý. Prežití a tak... Věř mi, tam kdo sa nebojí, umře první..." zvednul Ondra výstražně obočí a pokračoval.
"Esli ale myslíš ty dobrodruhy, co si idú zastřílat do tych légií... Jaj!... Žoldácké bandy sú plné takých šelijakých pochybných existencií. Tý buď do války moseli, lebo iné im ani nezbývalo, alebo je zkrátka zabíjat rajcuje... Tý sú ten pravý kanonefutr a posílajú sa zpravidla do prvej línie jako také beranidlo... Enem tak na odlákání protivníka... Pravda, tým, co robía, nepřítela vyděsíjú... Ale inak sú enem položka na odpis..." ušklíbl se Ondra. "Oni tam lezú dobrovolně a rádi. Nebojíja sa... Prostě rajcuje ich aj to, že ti ostatní majú prirodzený strach o život a oni né... Hrajú si na hrdiny, a to im ide snadno. Ale dlúho sa s tým chlubit nemožú, pretože dlúho nepřežijú..."
"Jo... Vlastně máš pravdu." potvrdil Lukáš. "Tuším Hare někde psal, že když je válka, tak psychopati umíraj jako první... Že nemaj ten pud sebezáchovy... Ale ta jejich chladnokrevná vodvaha se přece hodí, ne?"
"Jak říkám, u průzkumu takého nenajdeš. Oni vystrkujú hlavy... rušíjú komunikační klid... předváďajú sa... neplníja rozkazy... Sú enem k vzteku a ohrožujú tých ostatních..."
Ondra se na pár vteřin zamyslel.
"Keď sme lozili po skalách alebo sme sa v horách, na ledovcách, navazovali jeden na druhého, moseli sme si důvěřovat... Zkušený vodca tomu na čele velel a nováčci byli až na konci. Keď tam vzadu nekdo zaškobrtnúl, enem to tak škublo. Keby to ale ujelo temu vepředu, mohl by nás smést šeckých až dolů... Rozumíš...?"
"Chápu... A tak mě napadá, Ondro, že zrovna dneska sou vepředu ti největší amatéři a chaotici ze všech..."
"No... Možná že naše štěstí v neštěstí je v tem, že nás ti pomatenci nevedú hore do kopca, ale naopak z kopca dolů... Takže vlastně držíme my je..." uchichtl se Ondra.
"No tak to by asi bylo, myslím, užitečný mít po ruce nějakou dobře nabroušenou kudlu, kerou se to lano dá zavčas vodříznout, že jo..." navázal Lukáš.
"Dobrý nápad, Lukine... Je nutné to ale urobit včas, než nám ty kudly zabavíja... Znáš ich... Z tej ich starostlivej obavy, abysme sa s nima náhodú neporanili... Určitě sa na to chystá v tej Bruseli dajaká nová směrnica..."
"Vo tom nepochybuj!" zašklebil se Lukáš. Téma odvahy u psychopatů však opustit nechtěl.
"Chceš říct, Ondro, žes jako průzkumník nemusel bejt vodvážnej?"
"Já ti rozumím, ale počkaj. K temu sa dostanu..." přibrzdil Lukáše Ondra.
"Tak trebárs u policajtů... U tých řadových, tých v terénu, na ulici... Jasně, ti mosíja byt též psychicky silní... Jako aj ti průzkumníci... To dá rozum, keď vidíja celé dni tu hrůzu, samé zločiny... Nesmú sa len tak z něčeho sesypat... To by brzy aj vyhořali... Tý trebárs majú do tých deseti bodů, max... Dajaká citlivka to robit nemože... Ale taky mosíja mít štábní kulturu, sebeovládání... Mosíja byt učenliví, spolahliví parťáci a tak... A to tý plnotuční solitéři rozhodně nejsú..." vysvětloval dál Ondra.
"Ale naopak trebárs u nejakých speciálních jednotek, tam vybírajú spíš psychicky hodně odolných, co idú hlavú proti zdi... A keď jim to utrhne pravú ruku, idú dál a střílajú tú levú... No vlez do podminovaného baráku, kde sedí magor se samopalem na bedni dynamitu, a drží děcku mačetu pod krkem... A preto týto sú v desítce taky. Na sedmém fleku."
"...A hele co takovej střelmistr... Vlastně houby... ten... jak se to... pyrotechnik!"
"No ja... Myslíš tých, jak ve filmoch dycky střihajú ty dráty, že? ... Červený, černý alebo modrý...?" usmál se Ondra a pokračoval.
"Jasan. Tam sú ty trocha chladnější typy výhodú... Stejnak jako trebárs u hasičů... Podobný príklad... Vběhni do hořícího baráku, na kerém už sa hrútí střecha... A zasa tu zdůrazním... aby nedošlo k nedorozumění! ... Tým nechcu řéct, že sú to nejací magoři... Jak říkám, tam nekeří to skóre majú trebárs vyšej, zasa okolo tých deseti, dvanácti... Trebárs... Já nevím... Možná tam u nekoho naměřáš aj viacej ... Rozumíš... Ale né zas tak moc, aby tým ostatním luďom v svojem okolí nejak vadili... Zkrátka... Len tak nečím je asi nerozplačeš, ale v nekerých situáciách sú zkrátka klidnější a rozvážnější než tý ostatní.. Prostě sa zo šeckého hneď tak neposerú... nepanikaříjú... V tem je právě ta ich 'múdrosť, chápeš...?" řekl Ondra poklepávaje si prstem na svůj spánek.
"Jo, chápu... Prostě sou tam, kde maj bejt... A vo to právě kráčí, že jo..."
"No lepšej sa to ani řéct nedá, Lukine," pochválil spolužákovu reakci Ondra a zvednul palec.
"Ale ještě mi pořád dlužíš tu vůbec nejpsychopatičtější profesi..." reklamoval Lukáš.
"To ťa asi nepřekvapí: Výkonný direktór... Pan generální..."
"Sí-íí-ou... No jasně. Tak to mě fakt nešokuje. Na to bych si klidně vsadil taky," usmál se Lukáš.
"Co ťa též naisto nepřekvapí, je bramborová medajla: obchodní zástupca..." pokračoval Ondra.
"No jistě... Šmejdi! ... Hrnce, přikrývky, vysavače... Podomní prodavači deště a iluzí..."
"Ale co by ťa už aj překvapit mohlo, to je na tých stupňoch víťazú bronz: Televizní a rozhlasový moderátor..." pronesl Ondra důrazně.
"No, že sou tak vysoko, hned na třetim místě mě celkem překvapuje... Na druhou stranu... Když si vemu ty média, jak je známe z poslední doby... Ty mrchy prolhaný, bezostyšný, manipulativní... Asi jo, to sedí..." přitakal nakonec Lukáš.
"A samo že o něco nižej, na šestém místě, najdeš profesiu novinářa obecně..." sdělil Ondra.
Ve významném gestu se znova opřel pohodlněji do židle, přehodil si nohu přes nohu a s šibalským pousmáním se Lukáše zeptal: "A včíl mi řekni, kdo je před nima... Na pátém fleku... To je psycho, čoveče, nebudeš věřit..."
Poskytl Lukášovi krátkou dramatickou pauzu na přemýšlení a pak důrazně dodal: "Sú to me-di-ci..."
"A nekecej!" vyhrkl Lukáš v překvapení.
V zápětí však dodává: "No jo... Hned mi střelil do hlavy třeba takovej 'Program T4' na masovou likvidaci postiženejch lidí... včetně dětí... Kerej schválil Hitler, tušim už někdy v roce třicet devět... Autorem byl doktor Viktor Brack a jeho velevážení kolegové... No kapacity z univerzit!... Do takovejch za tímto účelem nově zřízenejch "klinik" po celým Německu vodili rodiče svoje ratolesti v dobrý víře, že jako dostanou nový, speciální léky... Ale místo toho je tam zabíjeli různýma jedama... a dokonce hladem... To až mnohem pozdějc přišel Mengele a další podobní, že jo... No a dneska nad náma bdí ta Světová zdravotnická organizace, co ji vede ten bejvalej terorista... A ti nám naordinovali ten kovid... a na to vočkování... A jen naprostou náhodou maj úplně stejný sponzory jako wefáci, kerý všude tvrděj, jak je nás, lidí, nějak zbytečně moc... No to je fakt psycho, když si to dáš takhle dohromady...
Lukáš si plácnul dlaní do zátylku, jako by chtěl zkontrolovat, jestli mu tam už nějaký ten kat Mydlář nenasazuje sekeru... "Jedno ze základních lékařskejch pravidel, 'primum non nocere'... To tidleti šmejdi nemaj ani v patě..."
"Vím, co myslíš: 'hlavně neubližovat'," překládal z latiny Ondra. "Teda: léčím enem tak, abysem pacientovi neuškodíl... To pak rozum nebere, keď sa spolu schádzá skupina takých 'dochtorů', trebárs tých nutričných specialistů, aby objavili stravu, kerá má co najmeněj kalorií... Alebo tých, co vymýšlajú injekce s fenolom a benzínom... Lebo právě to ty svině tým děckám fakt vrážali do těla!... Benzín to žily a fenol do srdca... Doktoři, kerý stáli u prototypa zabíjacího stroja, co měl vraj 'zabránit provozním komplikáciám'... Pretože sa im nemocniční personál psychicky hrútíl, keď moseli střílat děcka pistolú zezadu do hlavy..."
"A pak nakonec vymysleli to plynování," pokračoval ve výčtu nacistických hříchů Lukáš. "Ponejprv oxidem uhelnatým, kerej ti vyžene kyslík z krve... Prostě se udusíš, jako by ti dali na hlavu igelitovej pytlík..."
"Trochu ťa poopravím, Lukine... Němci nic nevymysleli... Ti enem tou svojou pečlivosťou a důkladnosťou věci 'zdokonalovali'... Ten nápad najspíš podědili od amíků, keří popravovali vezně plynom už nekdy od dvacátých roků... Kyanidom, kerý funguje stejně tak brutálně..."
"Tak to sem, Ondro, ani netušil... No ale určitě to vymyslely nějaké vzdělané hlavy, co musely mít lékařskou vědu v malíčku..."
"No a pak sa, Lukine, ani nediv, že si ty 'nacistické specialisty' všetkých tých vědeckých oborů amíci po válce sbírali po celém světě a vozili si ich jako vzácné relikvie dom, aby im pomohli budovat tu ich světovú nadvládu..."
"Ale máš pravdu, protože jsem vlastně zaznamenal, že se teď k popravě plynem vracej." rozpomněl se Lukáš. "Prej už proběhla první poprava... Kdesi v Alabamě... Tývole, čistým dusíkem... Naprosto brutální..."
"Důvod?"
"Je to prej lacinější než ty injekce..," obrátil Lukáš oči v sloup.
"To sú prostě hovada... Inak sa to nazvat nedá..." ulevil si Ondra.
"Amíci predsa podporovali Hitlera skoro celú válku... Bez ich aditiv do paliv... bez ich náklaďáků... motorek... by sa nácci ani nepohnuli... A amíci predsa na teho vzpurného rusáka nekoho poštvat potrebovali... Šecky týto fabriky patřily americkým koncernom... Veď Ford dostal od Hitlera 'Záslužný řád německého orla' za príkladnú spoluprácu... Sú o tem aj zajímavé svědectví... Trebárs dokumentární film 'Hitlerovi američtí obchodní partneři' "
"Jojo to jsem viděl... To dřív normálně dávali na ČT... To si už dneska ani nedovedu představit... Už jen úplnej pitomec nepochopí, vo co tam šlo..."
"No taky ta prvá pojízdná plynová komora v polském Chelmně, co tam temu tehdy velel Heydrich, byla vraj na podvozku Forda... Síce bez oken, ale s krásným červeným krížom na boku..." pokračoval Ondra. "A vraj bez tých amerických aditiv by nevzletělo jediné Göringovo letadlo... Keď si to uvědomíš, jak Luftwafe kosila ty ubohý amíky na tých plážách v Normandii... Jeden by z teho blil..." otřásl se Ondra odporem.
"No dyť sme tady minulej tejden rozebírali tu vodtajněnou zprávu z americkejch archívů, kterak se starej Prescott Bush, fotřík a děd dvou nedávnejch americkejch prezidentů, velkej stoupenec Hitlera, snažil neúspěšně províst ve Státech nacistickej převrat na Franklina Roosevelta... Jak v tom jely největší americký korporace, jako s J.P.Morgan, Goodyear, DuPont nebo třeba Remington..."
"No ja, máš pravdu... Ale to sme už, synku, hrubě odbočili. Vraťme sa radši zpátky k tým medikom, lebo sa nám ta debata... jako obvykle... zasa rozplizne do desíti různých směrů a v žádném z nich sa nedoberem konca..."
Lukáš kývnul na souhlas a zařadil zpátečku.
Aby zdůraznil absurdnost nelidského konání těch, co kdysi přísahali, že budou konat jen a jen v zájmu a ve prospěch nemocného, a vystříhají se všeho, co by bylo ke škodě pacienta atd... (viz lékařská přísaha) a taky i proto, aby byl vůbec o těchto věcech schopen mluvit bez intenzivního nutkání ke zvracení... zaujal dramatickou, patetickou pózu a pokračoval příslušnou nápadně strojenou dikcí:
"Ó jak vznešené dokáže být to lékařské povolání... Když pod heslem 'usmrcování z milosrdenství,' ...tak totiž ten program T4 vážně nazývali... Když na základě jakéhosi jejich 'vyššího principu mravního', teda v rámci 'očištění árijský rasy' vod veškerý tý 'neproduktivní špíny' ... prováděli pravej opak toho, co studovali... Když se protivili proti všem křesťanskejm zásadám... Si představ: v tehdejším Německu?! ... Když vlastně prováděli 'službu svýmu národu'... No né? ...Vlastně to byla vod nich velká vobeť, že to museli v sobě všecko takhle porušit...!"
Lukáš si propletl prsty svých dlouhých rukou a vytrčil si je jako čepeček nad temeno své hlavy, čímž zcela bezděčně vytvořil pro tuto situaci tak výmluvně charakteristický živý obraz... Kosočtverec s jeho pobouřeně vytřeštěným, protáhlým výrazem uprostřed.... Zhluboka si povzdechl a už civilním hlasem pokračoval.
"Kdo z nás dneska rozezná, kolik z nich byli jen zfanatizovaní, poslušní, mechanicky fungující idioti... Kreténi s vysokoškolským vzděláním, s vocáskem titulů, ale bez vlastního kritickýho myšlení... A kolik pak bylo těch druhejch, co si to dokonce tajně s gustem užívali... Ten pocit nadřazenosti... A moci..." Lukášova mimika a rozmáchlá gesta stále sršely naprostým znechucením.
"Máš pravdu, Lukine... Byly to zrůdy... Prestiž dochtorů v Německu dostala válkou na frak tak brutálně, že eště desítky let po válce dávali sami Němci prednost cizincom... Ale pozor, nemíchajme hrušky s jabkama! ... Ti praktičtí doktoři, co sa starajú přímo o svoje pacienty, zvlášť na dědinách alebo na malém městě... kde sa ľudé znajú... tam je to naopak profesia jako služba... Taký ten doktor Skružný z Vesničky střediskovej... Tý sú úplně iní... Ty, keré tu řadím vysoko, sú nekeré speciální profesie, jako trebárs rychlá záchranka, specialista traumatologie... Tam, kde sa mosíš rychle a s klidem rozhodovat... Kde nesmíš moc dlúho dumat... Ale resuscitovat, oživovat... Neváhat a jet, jak fretka, rozumíš..."
"Jo, chápu... Letecká nebo železniční katastrofa... Musí všecky ty raněný probrat... Rychle intuitivně rozhodnout, koho první... Kdo má šanci a kdo už ne... Neutápět se ve výčitkách, v pochybnostech... To je fakt... To prostě každej dělat nemůže..." souhlasil Lukáš.
"Přesně tak... No třeba si představ chirurga, kerý by sa dlúho rozmýšlal, jestli tam má říznút tak alebo tak, s vědomím, že to děcko može umřít, keď sa netrefí... Vteřiny ubíhajú... A on místo sústredění na zákrok myslí, co jeho mamka... a další příbuzní v čekárně... Potí sa, ruky sa mu klepú... To predsa nejde, že?" podrthl Ondra předchozí Lukášova slova.
Pak jako by chtěl udělat pár vteřin předěl a zase pokračoval.
"A teraz už poďme dál... Co sem eště nemenoval... Že sú na desátém ti různí berní úředníci, kontrolóři, revizóři a tak, to ťa istě taky nepřekvapí... Pak sú tam ale eště dvě profesie, keré na moment možná ano... Než to pak domyslíš až do konca... Tak na devátém fleku je kuchař..."
"Ty jo... Drsňák Pohlreich..." zasmál se Lukáš. "Chápu... Frmol, stres, improvizace..."
"No, tady už je vidět, že to mosí byt ta osobnost, co je dobře namíchaná... Na jednu stranu kdosi, koho len tak neco nerozhodí, dokáže zařvat, přitvrdit... Urobit si pořádek... Ale na druhú stranu zasa mosí taky cosi umět, tajak sem to zmínil u tých policajtů... A hlavně ta improvizácia. To je cosi, co psychoši moc neovládajú. Oni sú leniví sa cokoli učit, neumíja si nic naplánovat, ve všem majú svinčík. A ta kreativita a impro, to je pre nich většinú španělská vesnica..."
"No však to v tom Pohlreichově seriálu vidíš, na jaký výlupky von musí narážet... Co je tam špíny, bordelu... Jde jim akorát vo to, kolik z toho vytřískaj..." rozvíjel to Lukáš dál.
"A aj keď jim to Zdenek vysvětlí, ukáže, tak sa to kolikrát nenaučí... To sú tý, o jakých tu mluvíme... Zdenek je tak dobrý preto, že má aj tu dušu... Cosi drsného na něm vidíš a trocha aj obdivuješ, ale je tam cítít aj to srdíčko... Myslím, že by u něho nejaké vysoké PCL nenaměřili... On to spíš doháňá tým svojim talentom... "
"Hezky!" tiše zatleskal Lukáš. "Ale mám dojem, jako bys mluvil sám vo sobě, Ondro... Když to trochu přeženu: nad vostrým slovem nebo fackou dlouho nepřemýšlíš, ale srdíčko máš tam, kde má bejt, což..?" zasmál se.
"Chlape, já bych tyto profesie robil nemohl... To by dopadlo špatně..." zakroutil Ondra hlavou. "Tady na to mosí každý mět tu dušu, ináč nestojí za nic. Ty to predsa máš taky tak... Preto též držíme pohromadě, né?" zdůraznil Ondra. Levou rukou nakreslil do vzduchu vzletné gesto, pravou si plácl na hrudník a pokračoval.
"Mně by teho naměřili pramálo. Esli myslíš, že dlúho nepřemýšlám, než nekomu uvalím, tož sa pleteš... Jo, dokážu sa vytočit, dokážu napumpovat adrenalin... Naučíl sem sa to... Ale dybych býl takový, jak říkáš, tož bysem teho pajtáša Blahoša tehdá zatlúkl do země jak hřebík a potem bysem býl na tej olympiádě... Ale furt sem si říkal: už má dosť, nemosíš ho predsa hned zabit..."
Pravou rukou si chytil nos, což značilo hluboké soustředění.... Lukáš napjatě čekal, co z Ondry vyleze...
"Řeknu to tak..." pokračoval Ondra poněkud ztišeným a rozvážnějším hlasem. "...Viděl sem pred sebú také dva veliké obrazy... Na jedném sem býl já na olympiádě a na druhém býl Blahoš, ľudská bytosť... můj učitel, co leží na zemi... No... Ten s Blahošom býl větší..." Ondra se zahleděl Lukášovi do očí.
Najednou však s rozhodností dodal: "Iný by sa s ním tolik nepáral...!"
Tady se v řeči překvapivě opět zastavil, povzdechl si, sklopil zrak a dlouze se zamyslel. Lukáš znova napjatě čekal, že přijde nějaké rozuzlení, a mlčel.
Trvalo to snad minutu, než se na něj Ondra zase podíval a pravil: "Můj milovaný Jan Werich měl o tem srdíčku... o tej duši... takú krásnú múdrosť... Ale teď si na to... zaboha... nemožu zpomenút... Ale šak sa mi to snáď za pár chvil vyplaví..." dodal Ondra.
Lupnul půlku hořčičáku, zazdil to pořádným lokem zlatavého a po další kratší pauze pokračoval.
"Ále... Že by sa iný s ním nepáral?...Víš co ti povím? Neposlúchaj ňa!" korigoval hned sám sebe. "Co mám já zkušenosť z tej amatérskej boxérskej špičky, tam žádného psychopata nenajdeš. Leda by sa tam dostal podvodom. Blahoš býl sice mrcha, ale též to byl dříč... Aj já sem sa od něho mnohému naučíl. A kdysi býl aj docela kamarádský. Aj keď o pár roků starší... Enem jak stárl, tak sa snažil udržat za každú cenu... Potem aj za cenu našeho přátelství... Býl už aj tak 'legenda' a chcel ňou asi ostat nadosmrti... Mám naňho vztek, ale... Že by on býl psychoš ?? To ani náhodú! ... Lebo taký sa tam nikdá neudrží. Sú tam přísné pravidla a kdo to nepochopí... lebo nemá čím... nemá na to v mozku tu mašinu... ten je bez šancí..."
"Ale počkej... Co ty profi monstra v těch oktagonech? ... Ty jejich vzájemný výhružky a schválnosti...?" opáčil Lukáš.
"V profi ringu? To už je viacej divadlo... Veliké prachy šecko zkazíja... Tam už sa ľudé prodávajú jako děvky na ulici... Sází sa tam na vlastní prohru... Podplácá.. Strkajú sa věci do jídla... To je show... Tam už ide o život... To už není náš sport... Je neco iného dělat to pro čest a iné zas rýžovat prachy... To máš kolikrát mladého nádějného amatéra, kerý si říká: 'jeden zápas v tym pekle vydržím... Seberu pak ty veliké prachy a tradá...' Lenže jak jednúc vyhraje a uvidí ten balík... ten kolotoč... ty uřvané davy, co vyvolávajú jeho méno... blikajúce billboardy... Světla ramp... Sežere ho to... Dokáď je dobrý, tak ho nepustíja... Odkopnú ho až vtedy, keď ho nekdo zchromí..."
"...No pro tu slávu to přece vy, amatéři, děláte taky, ne?" opáčil Lukáš.
"No ja... Ale ani my, ani naše publikum to neberem tak absolutně... Tak nadoraz, rozumíš... Furt je tam první ten rytířský sport... fair play... A až potem to ostatní... Tam sa nejásá, keď dá nekdo ranu pod pás... Ale píská sa proti..." vysvětloval Ondra rozdíl. "Tady ten profi ide do teho mlýna znovu... A zasejc znovu... Až dokáď sa nenajde nekdo, kdo ho zramuje, až trebárs skončí na vozíku... A jeho ženuška, co ho tolik obdivovala, keď byl šampión, teho trúbu eště při rozvodu oškube o poslední šesták..." zakroutil hlavou Ondra a plácl si dlaní do čela. "Oni sú, jak gladiátoři... A ten uřvaný krvelačný dav tam chodí preto, aby si mohl zařvat to 'hábet'... Víš, co myslím? ... Jak to gestikuloval cézar... Palec směrem dolů... To ich baví! Verběž špinavá! Tam v tem profi publiku bys našél psychopatů plnú prdel, kamaráde..."
"Ale co olympiáda... Tam už přece de vo prachy taky," namítl zas Lukáš.
"Aj... A taky o tu slávu... Keď tam neco vyhraješ, si všude v reklamách a tak... To je potem jedno s druhým... Ano... Ale Blahošovi o to nešlo. Věděl, že sa tak vysoko rozhodně nedostane... Ale chcel zakončit kariéru důstojně. Teda, vyhrát nejaký zápas... Alebo dva... Ále posral to... A skončil jako zbabělec... Vlastně je mi ho ľúto..."
"Máš pravdu... Psychopat fakt nejseš..." rozchechtal se Lukáš. "Ale neříkej hele, že se tam u vás, amatérů, nenašel nějakej násilnickej magor."
"U mlaďochů, v tej širokej základně, sa objevujú ledajací týpci. Trenéři ich mosía hromadu vyhádzat... Jak to je nejaká sviňa zákeřná, dá jednúc pod pás a hneď dostane varování... Pak už enem maličkosť a ide ze hry... Často skončí tak, že sa predvádzá nekde na ulici a dajakú rvačku vyvolá alebo způsobí... Takto ich skončí hodně... To je nepřípustné... Rozumíš? ... Vyhoďá ho. Neprojde sítom... Nikdo tam nechce hajzla, co by ostatní zraňoval, napadal ty slabší... A keď sa mu odtama nechce, ostatní si ho podajú a eště je nakonec rád, keď vypadne..."
"To jako že se na něj všichni vrhnete...?" zeptal se překvapeně Lukáš.
"Ale né... Prostě mu dajú šeci najevo, že tam nemá, co dělat... Nikdo sa s ním nebaví... ignorujem ho... rýpem doňho... Na budku dostane leda keby si s nekým začal sám a nefér... Trebárs s nižšou váhou..." vysvětloval Ondra. "A esli je to fakt inak velký talent, ide rovnú do profi přípravky, kde už, jak říkám, o sport až tolik nejde... U nás amatérů, tam na špici, to je jedna veliká rodina..."
6
Ondra se protáhl, kývl na Lukáše, a odskočili si záchod. Cestou zpět se zahleděl na šenkýřský pult... na všechny ty voňavé boží dary... Poklepal si na pupek a pravil:
"Nejak mi tam užaj vyhládlo... Dáš si neco Luki?"
Lukáš pokrčil rozpačitě rameny. Ne že by mu už po tom pivku nevytrávilo, ale v tom zápalu debaty neměl, jaksi, na nic chuť...
"A tož co tady ty sýrové? K pivku?" navrhl Ondra. "Heli, daj nám dvakrát tady ty tvoje voňavé šmakulády, ty velké porce ..."
"Pro mě stačí ta menší.." opáčil Lukáš
"No tak jedna a jedna... A k tomu ten váš domácí chleba... Máte? ... Super!"
Otočil se na Lukáše: "Tos eště nežrál, takú laskominu..."
Ozbrojeni talíři s voňavým obsahem, zasedli zase zpátky na svoje spiklenecké pozice.
"Hele, já tě viděl v akci jen jednou a bohatě mi to stačilo," spustil Lukáš.
"To jako myslíš u tej pumpy? To býl enem takový liskanec," konstatoval suše Ondra.
"Liskanec? Dyť se ten habán natáh mezi ty stojany, jako dyž ho kopne kůň... Já myslel, že je mrtvej..."
"Šaks to slyšél, ne? Aj na tej kameře z pumpy to bylo predsa jasně vidět... No, jak sa do ňa navážál..." hájil se Ondra.
"Naprosto bezdůvodně, hajzl." potvrzoval Lukáš. " Byl úplně mimo, jak byl zfetovanej. Měl rohovky, jak mlýnský kola, já to viděl! A taky sem ti to dosvědčil... Dělali mu vodběry?"
"Jo, šecko to vraj proběhlo... Ten policajt sa choval slušně... Říkal hned, že je to podľa teho záznamu kamer jasná věc..." vysvětloval Ondra. Jenže Lukášovi neuniklo, že mu tak trochu uhýbá pohledem...
"No jak by ne, krucinál. Vůbec jsi s ním nemluvil... Žádnej konflikt... Ani posunek z tvojí strany... No nic! ... Deš kolem něj ... a von si to přihasí zezadu... a sápe se na tebe... Jak to zdůvodnil?"
"Cosi na ňa pořvával... Asi rusky. Neco takového to bylo...To asi preto, že sem ho vraj předjel u stojanu... No, byl sem tam sakra první, ne? ... On si snáď myslí, že keď má audinu za štyry milióny, tak ho mosí každý hneď všude pustit prvého... Asi je na to tam doma v tej ich tramtárii zvyklý... A tož sem ho ignorovál... Nikdá nechcu zbytečné problémy..." dodal Ondra, přičemž se tvářil, jako by si pohledem měřil nohy od stolu.
"No a tak proto právě nemáš žádný výčitky, kámo, no ne?" hádal v Ondrově vyhýbavém chování Lukáš.
"Ale kdeže..." uchichtl se Ondra, mrknul na Lukáše a zase sklouzl pohledem kamsi pod stůl.
Lukáše Ondrova nečitelnost mátla. Zkusil zapátrat jinde.
"No jo, ale vždyť jsi ji viděl... Myslím tu výstavní kočku, co ji měl na vedlejším sedadle... Tu, co pak tak děsně vyváděla... Co ho k tomu útoku vedlo? Uražená ješitnost?... Ten debil viděl menšího zavalitého plešatého úředníka a myslel si, jak před tou svojí samičkou vodprezentuje svý chlapský přednosti, že jo...?"
Ondra se zhluboka nadechl. "Keby enem pindal, nechal bysem to byt... Kecy mi tolik nevadíja... Ale keď na mňa nekdo šáhne... ej... tak sa ve mně ten bijec zapne a už to potem užaj ťažko zastavuju... Toto je moja červená čára..." A na závěr ještě jednou znova pomalu zdůraznil, aby bylo jasno: "Neměl... na mňa... šahat...!"
Lukáš zpozoroval, že Ondra při té vzpomínce na incident u pumpy nějak není ve své kůži. A tak to zkusil - jak to ostatně bylo pro něj typické - nějak odlehčit:
"Teda fakt sem myslel, že je tuhej... A tebe už sem viděl v base... A sebe zas, jak se učím zapíkat do chleba ty pilníky... Ruzumíš... Na ty mříže a tak..."
Ondra se jen nesměle pousmál...
"Šaks' to viděl... Najprv sem sa mu vysmekl z tej kravaty a odstrčil ho. Dvakrát sem ho varovál, ať sa dekuje. Lebo bude zle..."
"Jak říkám... Byl sjetej... Kdyby byl při smyslech, už by mu v tu chvíli muselo docvaknout, že nejseš nějakej ouřada vod přepážky..."
"Vzal to nešťastně lebeňú o ten plechový stojan... Nemožu za to, že sa po takém přátelském pozdravu hned rozsypal... Kebys boxoval, věděl bys, že bit sa s chlapem, co je skorem o dvě hlavy vyšší a o půlku těžší je sakra problém aj pre zkušeného bijca. Keď má súpeř dlúhé ruky aj nohy, jak pavúk... No zrovna tajak ty, Luki... Tak snadno sa naňho nedostaneš... No tak keď už sa naskytne šanca, mosíš rubnút pořádně..." vysvětloval Ondra. "Začat mosel on... Aby nebylo pochyb... Dvě sem mu vykrýl. Na bradu sem bácnút nechtěl... A tak keď mi ten solar tak nastrkoval, tož sem ho tam štípnúl... Nic víc nebylo... Tu bulu na hlavě si urobil sám, jak při tem tak sladko usnúl..."
Lukáš vyprskl smíchy: " 'Sladko usnúl'... Dobrej eufemismus..."
"No ja... Tak sa kedysi robila anestézia... Kladivom do hlavy... No né?" pousmál se Ondra šibalsky a pokračoval.
"No... Policajt si vzal důkazní materiál, sepsali sme spolem ten protokol... Tos tam býl... O tem, že sem byl bezdůvodně napadený, vyprovokovaný a tak..."
Ondra se zas na pár vteřin odmlčel, znova trochu zvážněl a dodal: "No a dál sa uvidí..."
"Co se uvidí? Je to snad jasný, ne? Snad to vodložej..." vyhodnotil to rozhodně Lukáš.
"No, Lukine... Mám taký pocit, že to eště tak úplně neskončilo..." pokračoval nápadně ztichlým hlasem Ondra.
"Co se zas děje?!"
Ondra se na pár vteřin zamyslel, pak založil ruce a začal vyprávět.
"Předvčerajškem, tak okolo oběda.
Dajaký štyry buzeranti v šedivém zánovním mercedesu sa mi obcmrndali okolo chalupy. Keď sem uviděl ich značku, bylo mi hnedkaj jasné, že tady neco smrdí... S bráchú sme je chvílu z úkrytu monitorovali. Pečlivě nám to tam obhlédali ze šeckých strán. Zlaté řetězy sa jim na slunku enem blyštily.
Povídám bráchovi, ať skočí za Tonkem, to je súsed ob jedno a též bijec z našeho klubu... Ať vezme eště aspoň jednoho z našich... Možú to byt nejací profíci. Těžká práca...
Keď Marek, bráška, dorazíl, zamkl sem branku. Zalezli sme do baráku, nachystali sa a už enem čakali.
Nezvaní hosti náš pozemek eště chvílu obchádzali, ale keď sa ujistili, že je všade pusto (tak to okolo oběda na dědinách bývá), začali mi přelézat plot. Dal sem ogarom na mobil první avízo. Stav ohrožení.
Zabušili mi na dveřa. Tak sem otevřél.
Stáli rozkročeni, jak kovboji... V půlkruhu okolo futer... Jeden si ňa chvílu měříl pohledem a pak na ňa lámanú češtinú, jak sa menuju a tak... No a keď sem sa představíl... oni nic... a že mám jako vylézt ven, že si zo mňou chcú popovídat... A tož sem v pohodě vyšél a říkám jim, že na ňa možú klidně aj rusky... Borec vyvalil bulvy a zrudl vztekem. Přeložil to tým ostatním. Enem to mezi nima zahučalo. Síce, jak už sem ti říkal, rusky neumím ani 'dobrý deň', ale bylo mi jasné, že sa beztak dlúho vykecávat nebudem."
Ondra vytáhl půlku dalšího půllitru, zamlaskal a pokračoval.
"A taky že jo. Jeden vytasil nejaké řetězy a druhý křivák, jak malý srp. A zrovna ten hastroš s tým křivákem jako že ňa kopne alebo co. A tož sem to vykrýl, levú sem si ho naklepnúl do rameňa tej ruky, co v ní držál tu kudlu, a jednu čerstvú sem mu poslal na bradu pravačkú. Kudla mu kamsi odletěla a borec padal na lopatky, jak podťatá jedla... Eště ani nedopadl na zem a naši ogaři už skákali cez plot na dvorek. Provedli sme im zadarmo exkurziu po našem posraném slepičím dvorku a jednúc pro vždy im vysvětlili, jak u nás na dědině bolí spravedlnosť... Že keď sme sa u nás neposrali ani tehdá z Turků a Tatarů a dali jim u Javorníka po tlamách, neposerem sa ani z týchto máček...
Nakonec sa beztak ukázalo, že to žádní profíci nebyli. Každému z nich stačila tak jedna alebo dvě a už sa tam válali jak baťohy na lyžařském zájezdě..."
"Takže ty myslíš, že to nějak souvisí s tím potetovaným buranen vod tý pumpy?" vyzvídal Lukáš.
"Na to vem jed... Oni měli ty klikiháky na rukách úplně stejné, jaké je měl aj on... Jednoho z nich sem omylem pověsil na pumpu... Za košelu... A jak mu prdla a padl hubú k zemi, viděli sme, že má ces celé záda velikého černého smrtihlava... No, ten totenkopf, šak víš..."
"Šmejd nacistickej!" ulevil si Lukáš.
"No... Nebude to eště jednoduché... Uhnul zas Ondra pohledem.
"Co jste s nima udělali pak?"
"Tonek je totiž též policajt a vzal tam aj svojeho kolegu. Rozdali jim náramky, posbírali ty ich hračky a rovno ich odvézli do basy... No šak co? Vnikli na uzamčený pozemek... přelézli plot... měli sebú zbraně... vyhrožovali... zaútočili jako první..." vypočítával to Ondra.
"Zas není, co řešit, ne?" ujišťoval parťák.
Ondra si povzdechl: "Co možeš mět dneskaj isté...?"
"Stejně nechápu, jak jsi tam moh mezi ně takhle v klidu vlízt. Ty máš snad ty nervy ze železa," chtěl trochu Ondrovi zalichotit, přestože věděl, že dokáže být v některých situacích i pěkný nervák.
"Ale houby... Znova opakuju: Dycky sa mosíš trochu bát. Abys býl ve střehu. Napružený... Len posrat sa nesmíš... A keď máš dobré ištění a dobrý trénink...?" zamrkal zas Ondra šibalsky. "No... Měl sem svoju brokovnicu naládovanú a pěkně po ruce, hneď za dveřama... A brácha je měl ze stodoly na mušce kulovnicú."
Ondra si povzdechl, protáhl záda, promnul si provokativně ruce a pořád s tím šibalským úsměvem dodal:
"Dvorek je včíl, hochu, jako taneční parket... Jak sme ho s nima vypucovali."
Na stole před ním plesknul další hořčičák režné. Festovní krojovaná čtyřicátnice svůj ustavičný překážkový běh mezi šenkem a zahrádkou náhle u toho našeho stolu pozastavila a zaujala podivný okázalý postoj.
Ondra k ní pozvednul zrak: "Už s tým brzdi Helo... Dobrého pomálu... Vedeme tu vážné debaty, tak aby sa mi neplantalo jazyčisko..."
"Počkaj... tichučko..." přerušila ho servírka a položila mu ruku na rameno, jako by ho přišla zatknout... Následně výrazně přidala na hlase: "Zaťál ti ta huba šlape dobře, Rambo..." pravila s takovou tou bodrou, žoviální přísností čelem k ostatním a viditelně čekala, až většina okolo sedících upře svoje zvědavé pohledy právě jejich směrem. Když se tak stalo, ze zeširoka se usmála, pohladila Ondru mateřsky utěrkou po plešce, jako by mu to tam chtěla ještě doleštit, a pak hlasitě, aby to všichni okolo dobře slyšeli, pomalu a významně povídá: "Dnes to máš, chachare, na účet podniku. Za dobré služby pro našu obec!"
Zahrádkou to jen zašumělo a následně se rozhostil dlouhý skandovaný potlesk.
Až při něm si ti dva teprve všimli, že se přidalo i osazenstvo ze sálu natlačené v okně a ve dveřích do šenku.
"Ty bláho! ... To chci někdy taky zažít!... Až budu velkej!..." zvolal Lukáš do té vřavy pobaveně, i když sotva slyšel sám sebe.
Ondra, červený jak vařený rak, protože ničeho podobného by se ani nenadál, se jen tak skromně pootočil k ostatním a zvedl ruce na znamení díků a současně i ztišení, přičemž Lukášovi opět přišlo, jako by se Ondra z té náhlé přízně ani příliš neradoval.
Určitě mu ještě něco tají... Ale tlačit na něj nebude. Když bude chtít, řekne mu to sám.
7
Hned, jak potlesk utichl a tváře ostatních se zase odvrátily, Ondra změnil téma.
"Eště jak sme mluvili o tej boxérskej rodině... No myslím to, jak to tam funguje, keď sa tam hoši znajú a tak... Povím ti jednu věc... V tem je právě skvělá aj dědina jako celek, rozumíš... Taká ta malá obec. Ideálně len komunita... Tak nejaké nízké stovky ľudí... Ne tisíce... Psychoši tady byli totiž dycky... Ale lidi o nich vlastně nejak věděli... Věděli, kam s nima a aj ti psychoši nakonec věděli, kam až enem si možú dovolit zajít... To u vás, v tem městě, už ste tak naťahňaní, že už neznáte ani súsedy hned vedľa... A to je špatně..."
"Kdy jindy by to měl člověk pochopit, když ne právě teď?" potvrdil to Lukáš. "Tudle lekci soudržnosti by si měl zažít každej... A nic dalšího už nemusíš nikomu vysvětlovat..." pokýval hlavou uznale.
"Ale jestli to, co říkáš, chceš ještě potvrdit sondou do minulosti," pokračoval Lukáš, "klidně ti povím, proč to tak je... Mám to vod profesora Koukolíka... Ten mi totiž vysvětlil, že lidská tlupa měla vod nepaměti vokolo sta, možná tak do nějakejch těch dvou set hlav... Lidskej mozek má proto schopnost si zapamatovat právě tolik jmen a tolik lidskej životopisů... Takovej, řejněme, stopadesátistránkovej adresář... Jak začneš řešit někoho dalšího, začneš současně zapomínat toho prvního... Myslím tím znát někoho jako víc dopodrobna a pořádně, chápeš... Ne povrchně... Tak, aby tě mezi těma svejma, s kerejma seš nejčastějc, nikdo nemoh překvapit... Že jo... Lidi byli tehdy víc vopatrní a nedůvěřiví, museli se na sebe víc spolíhat... Prostě psychouš tam škodit nemoh... Dělal jen to, co dělat měl. K tomu ho vod mala vedli. A když nesekal dobrotu (psychouši sou individualisti), teda když to byl ten plnotučnej, nedal si říct a třeba kraď jinejm zásoby... strčili mu do ruky krapet jídla, nějakej tesák a tradá... Poslali ho do pralesa... Ať se vo sebe postará... Tedy po jejich: 'ať bohové rozhodnou...' A když ho tam nic nesežralo a takto přežil zimu (a to asi bylo málokdy, to by musel bejt sakra dobrej), tak ho vzali zasejc zpátky..."
"Taktak... A ten kmeň lebo ta dědina, čím lepšej drželi pohromadě, tým byli silnější... A naopak rozpory je oslabovaly..." přitakal Ondra. "Já to pozoruju trebárs na tých přivandrovalcích z města. Jak sú dycky překvapení, keď im lidi od nás hned zvídavo lezú do súkromí, vyptávajú sa na šecko možné... Oni to nechápú, divíjú sa... Pohoršujú..."
"No vo tom mi vyprávěj..." zareagoval hned Lukáš. "Já si na to taky nemoh zvyknout... Jak sem tu byl tehdy poprvý na prázdninách... Místní, kerý sem nikdy předtím neviděl, mě zastavovali, zdravili, ptali se mě, kolik je mi let, jestli už mám holku, co dělaj rodiče... Já z toho byl úplně hotovej... Na něco takovýho sem nebyl vůbec zvyklej..."
Lukáš si loknul pivka a pokračoval.
"Došlo mi to až mnohem pozdějc... Když sem viděl, jak si vyměňujete potraviny, jak si pomáháte na poli, v sadech, při těch zabijačkách, pučujete si vybavení, navštěvujete se, podporujete, povzbuzujete... Pozdějc mi to doma začalo i docela chybět..."
Lukášův zrak sjel na voňavý obsah, který už delší dobu útočil na jeho čichové buňky.
"Teda... Voní to zběsile... Hmm... Musím to koštnout... Tý brďo, to je dobrota..."
"Šecko dělané doma. Ovčí syr tady z kotárú... Aj domácí chlebík... Z kamennej pece..." vychvaloval Ondra, jako kdyby ho platili za reklamu.
"No fakt žrádlo, Ondrášu. Nic tak dobrého sem už dlouho nezapsal..."
Ondra si vybral pořádně tlustý krajíc a vrchovatě si ho těmi dary nebes obložil. S tím, že si to vychutná, až bude mluvit Lukáš... Ovšem když se teď v tom Pražákovi tak najednou nečekaně probudily všechny chuťové pohárky a k mluvení se neměl, navázal hovor sám.
"Víš... Spíš ťa naštve, keď vidíš, jak sa ta blbá moderna snaží rozbit rodinu, rozbit komunity, udělat ze šeckých ľudí ty samé, némlich stejné, vojáky... Jeden jak druhý... Šecky v tých samých mundúrech... Už sme o tem dneskaj mluvili... Tak to predsa nemože fungovat! ... Chlap není ženská... Rus není mongol... Jemenec není amík... Aj vy u vás v městě ste predsa len iní jako my na dědině... A aj v Ostravě sú iní jak v Praze... A právě preto sa taky možem obohacovat navzájem... Každý máme neco, čím sa možeme temu druhému pochlubit. A to je snáď sakra dobře, né?!"
Lukáš měl plnou pusu, ale ochotně pokýval souhlasně hlavou, načež prstem ukázal na svůj obložený chleba a poté gestem oukej, tedy těmi prsty spojenými do 'O´, vyjádřil nejen to, co si o té pochoutce myslí, ale především stvrdil Ondrou právě vyřčená slova.
Hrdý domácí hostitel pak ještě dodal: "Ten hnusný guláš, co chcú z lidí uvařit, nakonec dopadne asi tajak ten dort, co pékli pejsek s kočičkú..."
Lukáš polkl sousto a gestem se přihlásil o slovo, protože reakci na tu poslední větu si nechtěl nechat ujít. Ještě si labužnicky olizuje prsty, navázal:
"A jak z toho pak bylo tomu zlomyslnýmu vlkovi blbě, že? Josef Čapek asi věděl, proč to právě tak píše... Vidím tu akorát rozdíl v tom, že v tý naší realitě si ten vlk ten hnusnej blivajs vaří sám..."
"Myslíš?" zvednul Ondra obočí. "Až tak úplně sám určitě ne, Lukine... Prinajmenším má vlk, jako ten šéfkuchař, v tej kuchyni stádo kuchtíků a ledajakých pomocníků... Celé zástupy tých pomatených progresivistů vyškolených v moderních kulinářských kurzoch... V tých šelijakých pofidérních neziskovkách... Pre tých je šecko nové dobré a šecko staré je treba vyhodit..."
"Co to je, Ondro, vlastně za lidi?"
"Ty jako myslíš, že taky psychoši? ... Tak to nebude. Majú problém se svojim sebevědomím... S úsudkem o okolním světě, kerému nerozumíjú... Preto idú s každým, kdo je potřebuje... Psychoš naopak nesnese konkurenciu iného podobného... Ten potrebuje enem pracovní materiál... Hmotu, z kerej by mohl hněct ty svoje plány..."
"Tedy, jestli tomu dobře rozumím, voni sou pro něj něco jako třeba 'toner do tiskárny,'?" položil Lukáš sugestivní otázku, na niž správně předpokládal pozitivní odpověď.
"Jo... Tak to presně aj je... Keď ich može využit, tož aj tak robí... Naslibuje im kariéru, bohatství... Nechá im k temu trocha čuchnút... A pak ich nakonec vysaje, jak pavúk muchu... A potem odhodí..."
Závěr posledního souvětí Ondra doplnil výmluvným gestem. Pohybem sevřené ruky směrem k hustému křoví.
"Jo... Ti tonerové, to je takovej ten psí typ lidí, co se nechaj vodit vod čerta k ďáblu..." použil Lukáš své oblíbené psí přirovnání. "Klidně na povel provedou i naprostou pitomost nebo totální prasárnu... Když jim to páníčci naříděj, sou z obliga... Nad rozkazem nepřemejšlej... Jen tupě sloužej... Protože je to pro ně pohodlný..."
"Ano, temu sa říká 'pomocné elity'. To sú poskoci tých mocných psychošů... Šak tak nejak to taky bylo trebárs aj v tem nacistickém Německu. No šak víš... Jak sme užaj muvili u tých doktorů... Jak sa tehdá temu mizernému, ale vraj charismatickému malířovi podařilo oblbnút hladové davy bezduchýma žvástama o homogennej čistej rase... Tak dokonale, že sa tý profesoři obojího práva a krásnej literatúry z teho svojho povýšeneckého bohorovného sna prebudili až s vidlama v rukách... s vysokú pecú po jednom boku... a hromadú rozkládajúcích sa ľudských ostatků po tem druhém..." nebral si Ondra servítky.
"No jo... Však vždyť určitě znáš ten experiment s poslušností, co pak po válce proved Stanley Milgram na univerzitě v Yale," nabídl Lukáš něco ze svých znalostí. "Milgramovi právě vrtalo hlavou, jak se moh tak vzdělanej a vysoce kulturní národ nechat takhle snadno zprasit..."
"A zjistil, že ano... Že vlastně většina, pomalu tři štvrtiny lidí, klidně aj zabije, keď im to nejaká úplně cizí autorita, kerú vlastně ani osobně neznajú, nařídí... Prostě sa za ňu schová... Jako keby zalézl pod zástěru... Já nic, já su enem muzikant a poslúchám dirigenta..."
"Jenže... Vodhlídnu-li vod toho, že většina z těch tří čtvrtin má nějaký svědomí a to je pak jednou sežere i s chlupama..." rozvíjel to Lukáš dál, "...Von si ten muzikant ani neuvědomí, že pak za to nakonec stejně pověsej jeho samotnýho, zatímco ten dirigent se z toho jako vždycky vyvlíkne..."
"Takže na ty výčitky svědomí vlastně ani nedonde... To má štěstí v neštěstí..." zaryl Ondra sarkasticky. "No prostě... spotřební matroš... nákladová položka..." mávl rukou opovržlivě.
Načež znova opět dodal: "Ale k temu sa, Lukine, eště určitě podrobnějc dostanem..."
"Ty to máš v hlavě zas pečlivě rozplánovaný... Já už to na tobě vidím..." poznamenal s určitým obdivem Lukáš.
"No to ani neváhaj..." usmál se Ondra.
"No však taky že i sám Josef Čapek za války na vlastní kůži poznal, co tidle vlci a jejich pohunci dovedou..." pokračoval Lukáš v kočkopsím přirovnání. "Když ho nacisti postupně stěhovali z jednoho mutikulti koncentráku do druhýho... Aby ten poslední výchovně-vzdělávací pobyt v Bergen-Belsenu nakonec nepřežil..."
"Ty lágry byly už tým 'konečným řešením,' kedy nacistický režim dotáhl tu ich 'vznešenú myšlenku' homogenity světa až k jej bestiální dokonalosti... Keď byly v tých lágroch vedle odpůrců systému aj hromady tých bývalých napomahačů... Co sa nejak pánům znelíbili jako jednotlivci... alebo pozdějc už trebárs aj jako celá komunita... alebo sociální skupina... Jednoducho ti otroci vyčerpali svoje vazalské kapacity a prestali byt pro psychoše užiteční... A tož co s nima...?" zakončil řeč Ondra sarkasticky.
"Zkrátka ti, co ty zvěrstva říděj, prosazujou, podporujou... sou buď naivní hlupáci nebo psychouši, kerým to rozvracení z nějakýho sobeckýho důvodu vyhovuje... Ti druzí k životu nikoho nepotřebujou. Jsou to narcisové. Stačej si sami se sebou... Ale dobře věděj, že když ty vostatní poštvou proti sobě navzájem, aby se pak báli jeden druhýho a byli nejistý a vystrašený, pak si teprv s nima budou moct dělat, co chtěj..."
"A to je zasa to 'Divide et impera', alebo 'Rozděl a panuj'... Poučka stará, jak lidstvo samo..." přikývl Ondra. "Rozbij ich tradice, vyvrať kulturu... A pak im vnuť neco umělého... Naverbuj na to řád a poslušnosť... A najednú sme, hochu, šeci znova za žiletkovým plotom v totalitě, jako keď ju vyšije..."
"Až mě z toho, Ondro, mrazí v zádech, dyž si uvědomím, že se sem už zas něco podobnýho žene... Lecjaký indicie tady vokolo sebe už delší dobu pozorujem... Už tomu chybí jen ta koncentrovaná, plnotučná podoba... To řešení tý konečný votázky..."
Ondra těžce vydechl, udělal útrpnou grimasu a na znamení bezradnosti... 'co na to ještě říct?' si pleskl dlaněmi do stehen.
Chvíli nato si však plácnul dlaní i na svou luxusně naleštěnou plešku. "Tož a včilkaj mi blesklo hlavú, že ti eště dlužím tu poslední profesiu, kerú sem v tej desítce eště nemenovál... Ta ledáskoho překvapí... Ale tebja né, jak tě znám...
Na osmičce sú totiž posli boží... Faráři... Taký ti církevní hodnostáři..."
Tímto Ondra debatu na moment šikovně vymanévroval z těch nejchmurnějších vod na alespoň o něco snesitelnější a méně bezvýchodné téma.
"Tak to mě fakt nepřekvapuje... souhlasil Lukáš ochotně. "Tahat z lidí informace, hrabat se v lidskejch osudech... rozesírat rodinný vztahy, celý komunity... štvát svý ovečky ve jménu všemohoucího proti někomu nebo něčemu... Ve skutečnosti přitom jde jen vo prachy nebo vo politiku... To voni uměj... Vo sodomii ani nemluvim..."
"Na druhou stranu," korigoval v zápětí, "znám spoustu skvělejch, vobětavejch duchovních, co udělali pro zdravotnictví a pro charitu vobrovskou práci... A ani ti to s těma prvníma nemaj lehký, poněvadž jim hážou klacky pod nohy..."
"Dyť sem to říkal, že tě znám... Ale sú tací, co ňa tu za kritiku někerých tých prefláklých luder flanďáckých chceli aj zahlušit... Tu sme na dědině, hochu, tady to měla církevná mašinéria dycky dobře obšlápnuté..." zachmuřil se Ondra.
"To mě taky nepřekvapuje..." zasmál se Lukáš potutelně.
"Ale pozor... Teď sa chvílu zastav a zamysli... Co majú ti psychoši ve všeckých tých profesiách společné?"
"No... Nedělaj to z lásky k voboru, ale pro prachy..."
"No to máš recht... A co dál? ... Kde sú prachy, tam je aj..."
"Hmm... Ty myslíš moc? To jako že... u všech těch profesí? Nejen u politiků?"
"U všetkých týchto profesií...!" zdůraznil Ondra. "Predstav si, že už máš tolik prachů, že už ani nevíš kolik a co s nima..."
"No tak to u mě fakt nehrozí..." zasmál se Lukáš.
"Ale no tak... Zkus zapojit tu najdivočejší fantáziu... Aspoň na chvílu..." mrknul na něj Ondra.
"Já chápu... Když už si kupuješ nejen vostrovy, ale celý města, režimy, vlády... Já nevím, co ještě... Třebas... manipuluješ měny..."
"Ták!! vyhrkl významně Ondra. "Včil si to trefíl. To je právě ten správný výraz."
"Jakej zas?"
"To slovo 'manipulovat' ... Už máš šecko, a tak tě baví manipulovat. Manipulovat jednotlivcama, manipulovat komunitama, manipulovat celé davy... Už sa cítíš nad šeckýma tyma obyčejnýma pinoživýma lidičkama 'tam dole', co sa každý deň honíja za obživú... jako... hlava pomazaná... "
"Nutellou? ..." zavtipkoval Lukáš.
Ondra se rozesmál, až ho to na moment rozhodilo...
"Já mluvím o vlivných vládcoch, né idiotoch..." oba se s chutí zasmáli. "Ale teď si ně přetrhl nit, sakra... Co sem to..."
"Za to už asi může ta tvoje hlava 'namazaná'..." přisadil si Lukáš.
"Já a namazaná? Sem teprv začál, holenku..." bránil bodře svoji pijáckou čest Ondra.
Chlapci už začínají být veselí.
"Hele, udělám ti v tom přetrženým místě uzlík..." radil Lukáš. "Monarcha? ... Císař? ... Faraon?"
Ondra se zhluboka nadechl, jako by lapal myšlenku odněkud 'z luftu' okolo sebe. "Jo...Tak už su zpátky... Cítíš sa jako vyslanec samotného boha najvyššího... Nedotknutelný, beztrestný..."
"A tak si říkáš: 'Co mi ještě k tomu štěstí chybí'?" přidal Lukáš.
"'Štěstí'? To je pre nich blbé slovo... Tu 'mušku zlatú, co inému... (temu 'běžnému práškovi,' jaks to dneskaj trefně poznamenál)... 'kol hlavy chvátá' ... Tú oni neznajú... Nekomu dat dárek? ... Nekomu pomoct? ... Potěšit druhého? ... A mět z teho sami radosť? ...To ti ubožáci nechápú... Nemajú emoce..."
"A tak rozbíjej komunity... Manipulujou..." Lukáš utrousil opovržlivý posunek. "To musí bejt šílený, čoveče. Ti úplně echt plnotuční, co tam v tý hlavě nemaj empatie už ani za groš... Jejich amygdala je jen prázdnej vořech... Nic moc neuměj, k ničemu nejsou... Třeba se jen narodili do bohatý vlivný rodiny a zdědili majetky... Dívaj se na ty vostatní vokolo sebe a vůbec jim nerozuměj... A tak hledaj různý slasti... Někoho vokrást, znásilnit, zabít... Šílený!" mávnul Lukáš rukou a pokračoval.
"No a pokud sou chudí, z něčeho žít musej... A tak si za tím jdou... A třeba přes mrtvoly... Když sou malí, ponejprv tejraj zvířata... pak ubohý nic nechápající rodiče... pak šikanujou spolužáky, učitele... A jak vyrostou, tak si... při určitý inteligenci... tihle intrikáni až podezřele snadno nahrabou i vobrovský majetky... Koho potkaj, toho voškubou... A s těma prachama získaj i ty vlivný posty... A pak, když sou zajištěný, hledaj nějakej vodvaz a škoděj..."
"Řekls to luxusně... Ale teď si tam dosaď ty ostatní profesie... Ten farář, co zneužívá svojeho farníka... Právník, co manipuluje s klientom... Žurnalista s čtenářama... Doktorka s pacientom... Otec se svojima děckama... Manželka s bačkorózním manželom... To šecko je viac či meněj nebezpečná manipulácia... Psychoš sa léčit nedá, ale společnost sa od nich kurýrovat dá... Dá sa na nich nastavit... Keď týto škodí jednotlivo, enem v tem malém rozsahu... Ten pacient stát si pak najprv mosí uvědomit, že nemocný je... Ne sa tvářit, že mu nic néni... Ináč ta nemoc zaleze až do samotnej hlavy celého systému... Dostane sa do fáze zhúbného nádoru, kerý už sa léčí hodně blbě... Esli to vůbec vyléčit ide...
Lukáš přikývl a oba se odmlčeli.
8
V tu chvíli už i to dosud pekelně trpělivé slunko začalo s těmi dvěma spiklenci ztrácet trpělivost a usilovně hledat tichý, nerušený úkryt za okolními kopci.
"Nedáme si eště něco? Víš co, našu králičí klobásku s jablečným křenem, co ty na to?"
"No tak... dobrá... malinko, na vochutnání..." kývnul parťák skromně. "Zajdem pak večer někam na něco většího. Třeba k těm Sopnám tam dole vedle kurtů... Já tě zvu," ukázal Lukáš prstem na Ondru. "Jednak tam zatraceně dobře vařej, ale taky, hele, pro ten smysl pro humor toho majitele..." Lukáš se rozesmál. "Tenhleten humor já miluju... Prostě si majitel řek 'Jakpak bych tak moh tenhle tenisovej podnik nazvat?' a tak vodněkud z blešáku přitáhne tři nahatý keramický nymfy, napíše na ně 'Sopna1', 'Sopna2' a 'Sopna3' a celej ten klub nazve 'U.Sopen'... "
"Ale to eště ani nevíš, co šecko tým ten huncút móhl myslet... Všiml sis, jak bolestně sa v tých dramatických pózách ty nymfy svíjajú?"
"Jo... A co jako?"
"On je totiž už počtvrté ženatý..." zakřenil se Ondra.
"Jo takhle!" bouchl Lukáš smíchy. "Jak tomu říkaj historici? 'Vypořádání se s minulostí'? Takže možná tam brzy přibude i čtvrtá, že jo... Tak to tam teď budu mít ještě radši..."
Dva chromované tácky s voňavým zázrakem se samy hlásily už někde ode dveří, aby i s pivní eskortou přistály oběma filozofům na jejich dubovém parlamentním pultíku. Heleniny natažené ruce na obě strany mluvily jasně. Se slovy "Dajte mi sem tu žbrndu na dně, není vás to hodno, hoši..." čmajzla oba ty zvětralé nedopité škopky a odkráčela.
"To je bašta... Jez, budeš to mít studené, jak psí čumák" ponoukal Ondra.
"To neva... Já to tak úplně horký nemusím... Zvlášť po tomhle parným dnu mi to docela šikne i studený..."
Když Lukáš viděl, jak se kamarád s gustem zanořil do prostřeného pokrmu, zobnul si z toho svého. Jen tak, aby se moc 'neodkrvil'. Vonělo mu to sice lákavě, ale myšlenky měl zas na moment někde jinde... Záhy pokračoval v dalších úvahách.
"Jak jsme mluvili vo tý manipulaci, hele... Prostě... Ti šíbři hledaj něco jinýho, co by je aspoň trochu pobavilo. Hrajou si jako batolata na pískovišti... Takový ty kreatury, co bábovičky neradi stavěj, ale radši je s gustem bořej těm druhejm... No představ si, jak se asi musej bavit, když zaříděj, aby se duševně nemocný holce klaněly parlamenty po celým světě... Nebo když nechali ty multimilionářský fotbalový hvězdy klečet na "počest" nějakejch barevnejch gangsterů... Určitě s rozkoší sledovali papeže, jak meje nohy členům muslimskýho drogovýho gangu... Jak se musej válet smíchy nad senilním dědkem, kerej se v roli nej-ne-mocnějšího muže planety při tiskovce bezmocně plantá po pódiu a vobčas někde zakopne a rozbije si držku... Nebo když zaříděj, aby se z Ruska, kde rukama nacistů zařvalo prej až třicet milionů lidí, stal přes noc 'nacistickej národ', načež nechaj žida Zelenskýho tleskat ve stoje náckovi v Kanadě, tyvole..."
"A stejně tak ces noc šecky ty masoxmediální plátky, u nás aj inde na tom slavném Západě, najednúc prestanú psat o ukrajinském nacizmu a korupcii a z tých ich gangsterů urobíja čisťunké bělostné lílie... Prostě si z nás robíja prdel, hochu..." poznamenal suše Ondra, dokousávaje sousto.
"Nebo když si koupěj pár takzvanejch 'vědeckejch kapacit,' aby sdělili světu, jakej že je ten kysličník uhličitej jedovatá svině... a chystá se vyzabíjet celej svět..." ušklíbl se Lukáš.
"Keď z teho žijú rostliny, že? ... Chcú to vraj dostat na nulu, Lukine... Tý pitomci... To bysme vychcípali šeci... Keď sa tých odborníků ptali, kolik je cé-ó-dva v atmosféře, tak hádali jak cigáni... Vraj štyry, pět procent... Víš, kolik ho tam je? Štyry setiny procenta! Stokrát meněj, tý odborníci!"
"To jsou hele takoví 'odborníci' asi jako když se kdysi ptal Kraus v tom svým pořadu tý političky vod zelených, co je to ta 'biomasa'. Když se s tím jako pořád tak vohání. Neměla vo tom ani tušení. Pak se jí kvůli tomu řehtal celej národ a dali jí tu 'biomasu' jako přezdívku..." přidal příměr Lukáš.
"No vidíš, Lukine, jak u nás tehdá to sdělování a veřejné mínění eště fungovalo. Dneskaj sa o blbosti politiků alebo jima nastrčených pavědců dozvíš enem akorát tak z alternativy. Pro mainstream je to tabu." rozhodil Ondra rukama. "Každý žáček na druhém stupni základky už predsa ví, že rostliny z teho kysličníka žijú a my potem taky, lebo z teho fotosyntézou rastú rostliny, keré nám pak vyrábjajú kyslík... Keby to pokleslo pod dvě setiny procenta, tak začnú rostliny vymírat... A my pak hneď po nich... Bez teho ich kyslíka..."
"No jo, je to tak... Maj nás za kokoty... Bavěj se tím, jak jim každou blbost sežerem..."
"To sa ale tobě stat nemože... Lebo ty nežereš vůbec nic..." podíval se Ondra na Lukáše tak nějak otcovsky káravě. "Jez, lebo sa ti do teho pustím... Kdo sa potem može divit, že si jak lunt, chlape..."
"Neboj, já si to šetřím na horší časy..." usmál se Lukáš a pokračoval v tématu.
"Pyšněj se, hele, jak to dycky uměj zařídit tak, aby jim to prošlo..." povzdechl si Lukáš a jak byl v tom hlubokém zamyšlení, začal si s výrazem aranžéra výlohy v lahůdkářství na Národní třídě pomalu a rozvážně zdobit jeden krajíc.
"Zkúšajú, kam až možú zajít... Hranice vkusu pre nich neexitujú... No psychoši..." ladil s ním Ondra.
"A všecko jenom proto, že lidi většinou neradi myslej... Je pro ně pohodlnější, když jim někdo říká, co maj dělat..." Lukáš přibrzdil svůj výklad, když zakroutil hlavou a současně napřímil na Ondru svůj ukazovák:
"Hele... Tak si představ, že se jedna pozůstalá pochlubila, že nechala svoji maminku zpopelnit i s jejíma zlatýma náušnicema, prstýnkama a řetízkem... No a když se jí ptali, jestli byla přímo u toho, když ji s tou výbavou zpopelňovali, tak prozradila že né... Že prej ten majitel pohřebního ústavu byl strašně milej a seriózní člověk a dal jí na to ruku a čestný slovo... A tak upřímně se jí prej díval do vočí..."
"No to snáď néni pravda..." vložil si Ondra svůj hořce se usmívající obličej do svých uzeninou rozvoňavělých dlaní.
"Ale to ještě není, vole, všecko... Nakonec z ní vylezlo, že s tímhle nápadem, jak uctít tu úžasnou dámu... prej 'po vzoru velkejch faraónů a k věčnej slávě bóží...' přišel ten funebrák..."
"Moj tata říkával: Chytrému napověz, blbca nakopaj do řiti... No možeš sa tým psychošom divit, keď okolo nich pobíhajú takéto kavky? ... Co majú na zádoch veliký barevný nápis 'oškubaj si ňa'?"
"No a pak se někde ti grázli, co tenhle bordel dělaj ve velkým, tý naivitě týdle většiny - přiznejme si to, většina takhle naivní prostě je - zkrátka řehtaj..." Lukáš si plácnuj pravou dlaní do čela tak hlasitě, až se pár hostů zvědavě pootočilo, jestli se tam v rohu zahrádky někdo nefackuje, přičemž se mu ten alegorický vůz pochoutek, co třímal v levé dlani, částečně sesypal... Sbírav trosky po desce stolu, pokračoval.
"Hele, klidně si nějakou velkou lumpárnu naplánujou. A protože se cítěj nepostižitelní, vyhlásej to dlouho dopředu. Třeba tak, že to vytrouběj na nějaký veřejný konferenci, kde si to třebas i hezky natrénujou - no jak to bylo s tím kovidem, ten Event 201... Nebo to propašujou do scénáře nějakýho voblíbenýho seriálu... Třeba Simpsoni... A počítaj s tím, že až to ti pinožíví podlidi za pár měsíců uviděj, půjdou do kolen, jak budou vohromení..."
"To dělajú schválně..." měl Ondra jasno. "To je jedna z metod podvědomého ovládání ľudí... Jako že Hollywood alebo Disney vědíja šecko... Že ich nepřečuráš... Zavelíjú nám: 'Čum na televizu, zvykaj si na to, co na tebja plánujeme, řiď sa podľa tých našich instrukcií... A hlavně... Blboňu, nepřemýšlaj! My to šecko umíme lepšej...!"
"... Že třeba, tyvole, nepřipadne nikomu divný, že feťáckýmu gangsterovi Floydovi, co držel dlouhý hodiny kvér u hlavy těhotný ženský, nechaj postavit pomník, a za to, že ten hajzl exnul na předávkování fentanylem, zavřou ubohýho policajta, co neudělal nic špatně... Jen byl zkrátka v blbej čas na blbým místě..."
"Jo... V blbém čase na blbém místě..." opakoval si pro sebe tiše Ondra a znova tak nějak divně civěl do prázdna jako by v sále počítal nohy od stolu.
"Říkal jsi něco?" zeptal se Lukáš se starostlivým pohledem.
"Ne, enem že s tebú súhlasím... V blbý čas na blbém místě... Třeba... třeba jak tý studenti v tem Norsku, co si je našél Breivik..." zamaskoval rychle Ondra své skutečné myšlenky. Přičemž se pootočil víc k ostatním stolům, jako by tam něco hledal. Ve skutečnosti však od Lukáše odvracel tvář, aby na něm nepoznal, že před ním ještě něco skrývá...
Lukáš při svém současném zanícení do debaty nic nezpozoroval a navázal. "Nebo ti chudáci, co čekali na tý zastávce na tramvaj, ale ještě dřív přijela Hepnarová s náklaďákem..."
"Alebo ti nebozí bezbranní důchodci, co si doma spokojně užívali podzim života, dokáď je nenašli Stodolovi a nezačli ich pro tých jejich pár drobných škrtit, topit a věšat... Viděls' ten dokument? ... Najhorší na tem je, že ať sa na nich dívám, jak sa dívám, keď si odmyslím, co ty dvě zrůdy udělaly... jakože o tem jako nevím... navenek vypadajú tak nevinně, že bysem měl skoro chuť si s něma zajít na pivo též... Týto si vůbec neuvědomujú, co tým luďom robíja..." kroutil Ondra hlavou.
"No, uvědomují si to, ale netrápěj se tím... Nevcítěj se... Lidi sou pro ně jako nějaký věci..."
"Nemajú na to v hlavě ten aparát... Nekde jim chýbajú nejaké ty propojovací dráty..." přidal Ondra přirovnání.
"Hare by řek, že jim tam někde vokolo tý amygdaly nesvítí kontrastní látka... Neputujou tudy ty pocitový, emoční informace... Je to smutný, ale dělo se tak dycky. Jestli maj ty zrůdičky na něco talent... nebo spíš ten frňák, jak se říká... tak to sou ti naivní důvěřivci, co je do toho svýho baráku pustěj..."
"Umíja si najít, Luki, ten slabý kus ve stádě..." Ondra nahodil významný výraz a vztyčil ukazovák tak ostře a tak vysoko, jakoby chtěl toho oběšence nad sebou ještě dorazit. "Přečti si teho Duttona... Tu 'Múdrost psychopatů'... Tam sa zmiňuje, jak dělali pokus s názvem "Hra na celníka." Rozdělili studenty na dvě půlky. Jedni chodili po pódiu a jakože 'pašovali' v kapce šátek... Rozumíš... Nekeří ho v kapce měli, iní ne... No a druzí zasa zkúšali poznat, kdo z tých na pódiu ho u sebe má doopravdy.. Tý hadači byli též v dvúch skupinách... Jedni, říkajme im pro zjednodušéní 'psychoši,' aj keď ne tak docela... Prostě měli enem vyšší skóre... A druhý, co na tem byli presně opačně... A kerá skupina si myslíš že hádala lepšej?"
"Psychouši... Na tuty..." pravil Lukáš bez váhání.
"Správně!" oznámkoval ho Ondra učitelsky. "No a tady sa dostáváme zpátky k tým pomocným elitám... Oni si takýchto pre nich 'průhledných,' snadno čitelných ľudí najdú a spoľahlivo vyberú... Príklad? ... No tak trebárs známý sériový zabiják Ted Bundy dokázal svoju oběť rozeznat jednoducho už podľa způsobu chůze, podľa pohybů... Majú svoje radary, kerýma si tipujú... Jak svoje oběti, tak aj svoje pomocníky..."
"Což je vlastně totéž, protože i ten pomocník je vlastně nakonec voběť..." domyslel to Lukáš.
Ondra přikývl a pokračoval. "A týto důvěřivci sa na ty mucholapky tých psychošů lapajú najsnáz... Pretože majú slabú tu sebedůvěru... Sú to často labilní neurotici... Týto hľadajú opory, obdivujú silné osobnosti... Z ich pohledu 'rozvážné, klidné vzory...' A že to charisma psychoša působí takto zákeřně, skočíja im na to... A to by sa právě na tej malej dědině stať nemohlo..."
Ondra opět přikývl a Lukáš pokračoval...
"Takže když si to shrnem, v těch tlupách je každej vodmalička dobře znal nebo se to k němu vod těch vostatních spolehlivě doneslo... Tedy jako že 'támhleten hejhula je nějakej ujetej... Vole, nedráždi ho'... Nebo 'poďme si ho podat dřív než něco vyvede...' Že jo... Na maloměstě už to začínalo bejt složitější, ale furt se tam ještě drbalo... I na těch pražskejch pavlačích, ty protivný, nenáviděný drbny, vlastně roznesly leccos užitečnýho... Ale čím je těch lidiček víc, tím sme anonymnější... Holka si vyjde na procházku s klukem vod sousedů a ten ji někde v křoví vojede a zabije... A když se ptaj rodičů tý holky, jak dlouho tam vedle tý rodiny bydlej, tak voni řeknou, že už pár let... Ale že se vo ně nikdy moc nezajímali... Že se nenavštěvujou... jen zdravěj... tyvole..."
Tady se ve svém výkladu zarazil: "A proč vlastně nemaj lidi jako my svý radary zase na ty psychouše?"
"My je máme, Lukine. Enem je treba je vnímat. Dat im šancu... Profesor Reid Meloy takové nejaké pokusy prováděl. Zistil, že většina z tých... no, málo bodovaných... má už při prvém krátkém setkání s psychošom nepríjemné pocity... Jako trebárs mrazení v zádoch, zježené chlupy v zátylku... a tak..."
"A v čem je potom problém?" nechápal Lukáš.
"Problém je asi v tem, že my, keď sme v tem prevažujúcím pocitu bezpečí, tak to nevnímáme jak hrozbu, ale jak cosi... já nevím... vzrušujúcí... Rozumíš... "pokračoval Ondra ve vysvětlování. "No místo aby nás ten psychoš od sebja odradíl, tak nás nejak perverzně přitahuje... Tou svojou osobnosťou, tým charismatem, tým chladným rozvažováním..."
"No prostě kavky... Dokud se lidi zas nespálej, budou do těch plamenů lozit, jak ty zpitomělý můry, v celejch zástupech..." glosoval to Lukáš.
"A zajímavé je taky, Lukine, i to, že čím vyšej to vzdělání ľudé majú, tým meněj sú opatrní a náchylnější psychošovi podľahnúť... Najcitlivější boli dělníci, meněj už stredoškoláci, eště hůř magistři a najmeněj ti s doktorskýma titulama..."
"No to už asi souvisí s mírou tý jejich akademický sebedůvěry..."
"Samosebú..." potvrdil Ondra. " Ale též s tým, že si necháš svoje smysly a instinkty dajako... překryt... já nevím... zamaskovat... zatemnit nánosom matúcej omáčky dajakých pofiderních, rádoby vědeckých znalostí..."
"Když mluvíš o těch smyslech... myslíš ty... Jungovy archetypy?... Co je máme v genech? Jako moudrost našich prapředků?" Odvodil si Lukáš.
"Tajak to říkáš! ... Máš v tej svojej knihovně oblíbené múdré knížky, do kerých sa chodíš radit, keď neco potřebuješ... A teraz ti nejaký piskoř zavře dveřa tej knihovny a pred ňu postaví televizu a na něj nastaví kanál ČT..." zakřenil se Ondra mnohoznačně.
"Tak to už se mi stát nemůže... Tenhle smrdutej kanál sem už zaslepil těžkým litinovým víkem s nápisem 'Goodbye Brussels, Goodbye Yankees' ...Já tu hnusnou bednu vyexpedoval na skládku už dobře před deseti lety..." usmál se Lukáš.
"Dobřes udělál... No prostě keď nekedy premýšláme príliš věcně, účelovo... užíváme enem tu levú, racionálnú, vychcanú polovicu mozku... to je jako bysme už ani nevěřili svojim pocitom, intuici, svojim smyslom, alebo co..."
"Vzdalujem se přírodě a vopájíme se vlastní jalovou vzdělaností, divokejma teoriema o vokolním světě, což nám na jednu stranu podsouvá falešný představy o nebezpečí, kerý vlastně ani neexistuje, a na druhý straně nám to servíruje tydle falešný pocity bezpečí v situacích, kdy nám de vyloženě vo kejhák..."
"Spojils to luxusně, Lukine... Jaks tady zmiňoval teho pofesora Koukolíka... Teho též miluju... No, určitě znáš jeho 'Jádro'... Ty jeho eseje, co kedysi dávali v Českej televízii... Dneskaj už ich najdeš akorát na internetu... To bylo eště v dobách, kedy sa v ten bedně dělaly užitečné věci... A kedy neco jako pravda eště aj pár ľudí zajímalo... No tak, jedna z nich sa menuje Esej o stupiditě..."
"No že váháš, Ondro... Vo tom měl Koukolík i celý přednášky... Tam přece řek něco v tom smyslu, že inteligence skupiny lidí je rovná inteligenci jejího nejhloupějšího člena... Jak pekelně snadno dokáže jeden hlupák pobláznit celej dav, kerej je vlastně mnohem chytřejší, než von sám... Koukolík je prostě skvělej..."
"No a tak co potem, keď nad tým plným žlabom tá většina... jak to překrmené prasa v tem chlívku... ztrácá svoje instinkty? No potem je treba, aby sa k nim ty varovné signály dostaly od tých bdělých senzibilů, co im ten radar eště funguje... A preto vznikly trebárs aj bulvární noviny... Ne preto, aby sa v nich lhalo a prekrucovalo... Založili to tý, co něco věděli a uměli si informace zistit... Aj keď sa tam dycky preháňalo, kedysi eště na každém tem 'šprochu bylo pravdy trochu.' Vyloženě vymýšlat si nedovolili. Ztratili by méno a nikdo by ich nečetl... A lidi to kupovali predsa preto, aby sa neco o tých vtedajších papalášoch dozvěděli... Dneskaj už tyto redakcie skúpili oligarchové, samotní papaláši, aby mohli enem kydat hnůj na iné papaláše... A lidi to čtú a často aj věďá, že sú to většinú vyfabulované nesmysly. Ale aj tak je jim to jedno, hlavně že sa im u teho dobře tráví svíčková..." pokračoval v myšlence Ondra.
Lukáš se poškrábal za uchem a plynule na něj navázal: "Kvůli tomu přece vznikly i tyto hospody, ne? Proč by lidi chlastali doma, když se můžou sejít v knajpě a prodrbat věci, kerý by se doma u lahváče nedozvěděli. Probrat ženský, co maj doma... nebo i jinde, hele..." mrknul šibalsky na parťáka. "...Vobecní radu... kde maj jakej nájem... co kde koupit levnějc... A totéž ženský, když se potkaly v krámě nebo třeba při draní peří... Probralo se všecko, co zrovna lidi pálilo..."
"Keď byla dobrá doba, ľudé sa schádzali a drbali šeci dohromady... A keď sa utáhly šrúby... vyrojili sa ti různí Bredschneidři... udavači... tak ľudé zasejc zalezli do nejakých menších súkromých skupinek... do takých bezpečnějších ulit... Alebo najradši o nekerých věcách držali hubu nadobro... A tak sa to furt cyklicky opakuje..."
"My dva sme zrovna v tý fázi malejch skupinek, koukám..." poznamenal trefně Lukáš.
"Tak nejak. A této zúfalé vládě by sa ten 'Die Maulhaltenzeit,' teda 'čas držat hubu', jak říká Jan Werich, určitě moc zamlúval... A preto tam na tem usilovně makajú..." pravil hořce Ondra.
"A proto teď tady sedíme stranou, jak nějací anarchisti... zpřísahanci..." usmál se sebeironicky Lukáš.
"...Dezoláti, Lukine. To je dneska moderní nálepka... De-zo-lá-ti..." poopravil ho Ondra.
"Taktak... Dezoláti..." sklopil na moment smutně s povzdechem hlavu i Lukáš. "Za pár tejdnů... možná už po těch novejch vyhláškách, co na nás v tý smrdutý Bruseli chystaj... nás můžou za nějaký 'nevhodný' poznámky začít zavírat do lochu..."
Lukáš si znechuceně odplivl do hustého křoví vedle něj. Cítil, jak mu spravedlivý hněv sází další divoké myšlenky do hlavy...
"Tývole ten zatracenej Brusel nám byl čert dlužnej..." pokračoval. " Vlastní energie si kupujem na německý burze s bundes-přirážkou... uhlovodíky berem vod rusáků dál, ale vozej nám to amíci a prodávaj němčouři za mnohanásobek původní ceny... Jaderný palivo nám teď budou dodávat frantíci, ty vole, poté co jim právě v Nigeru skončil ten uranovej klondike a sami maj málo... Vodkaď to asi tak dovezou...?"
"No z Ruska!" usmál se hořce Ondra.
Lukáš při tom svém zápalu bezděčně roztáhl křečovitě prsty, jako by se někoho chystal zaškrtit.
"Likvidujou nám průmysl... Vybíjej chovy veškerýho dobytka... Že prej ptačí chřipka... nemoc šílenejch krav... prasečí mor..."
"Zajímavé je, že šecky ty choroby... jako by zázrakom... zmutovaly enem právě tak, aby škodily tým domácím zvířatom... Že by dajaký zvířací rasizmus?" glosoval Ondra sarkasticky, zdánlivě v poklidu, ale jeho impresionistické barvy v obličeji už dávaly předzvěst, že se v té jeho kaldeře schyluje k erupci.
"Přesně tak! ... A krávy prej moc prděj... Vymějšlej grýndýly... Teda... aby nedošlo k mejlce... Ty krávy, co prděj, nevymejšlej grýndýly... Vymejšlej je jiní voli v europarlamentu... " řehnil se Lukáš, jak mu tak ten šnaps najednou nastoupal do hlavy. "
Tou ptákovinou, co vyslovil, na chvíli sám sebe rozhodil. Po brzkém odplynutí alkoholického oparu ale ztracenou nit zase našel:
"Zakazujou hnojení... Vymysleli nucenej úhor... Zákaz podzimní orby... Vozej sem levný potraviny ze světa, aby tu všecky zemědělce zlikvidovali... A teď chtěj lidem počítat i slepice na dvorku a králíky v kotcích..."
"Tak akorát po čuni!" zařval Ondra nasupeně. A to tak hlasitě a s takovým důrazem, že to slyšela celá hospoda. Dokonce i karbaníci leknutím poskočili na svých židlích a zvedli oči od karet. A to se o nich říká, že by tak neučinili ani kdyby na návsi vybuchla sopka...
Ondra pokračoval s nezmenšenou intenzitou hlasu: "Šak ať to zkusíja, nakopeme ich do řiti tak, že sa tý smradi zastavíja až v tej ich pojebanej Bruseli!"
Helčo eště raz tu rundu režnej...
"Nikdy nepřestanu žasnout, jak to v tom malým těle dokážeš všecko spalovat... Pro mě už ale fakt ne, Ondro, já už to cejtím...!" bránil se Lukáš zuby nehty. "Pod stolem jako diskutér nestojím za nic..."
"Ale tož... Luki! ... Nedělaj ze sebja fijalu..." mrknul na něj Ondra, ve tváři ještě celý brunátný.
"A to je zas co? ... To 'dělat fijalu'..." rozkašlal se smíchy Lukáš. "Nějakej moravskej novotvar?"
"Jistěéé... My tady na dědině furt neco tvoříme..." pravil Ondra už ztišeným hlasem a trochu se zas pousmál. Načež se otočil na okolo zrovna probíhající Helenu: "A tož Helčo... Pre mňa velkú a preňho fagana..."
Lukáš se spokojeně usmál, protože se mu zas jednou povedlo popustit Ondrovi ventil.
Občas měl o něj strach, aby nedopadl jak jeho táta.
9
Ondra se konspirativně naklonil k Lukášovi a ještě ztišenějším hlasem pokračoval:
"Chcú to tady šecko zlikvidovat... Enem pár čísel za loňský rok, Lukine... Zisk celkem třech tisíc firem v zemědělství je asi osum miliard. Šecko to ide zpravidla na provozní náklady... Žádné dividendy! ... Na druhú stranu: Zisk enem čtyř energetických firem, co tak rýžujú na tých drahých energijách, je čtyři sta miliard! ... Zisk solárních baronů celkem jeden bilijón... A týto šeci si vesele rozdávajú dividendy a jezdí na dovolenky do Karibiku!"
Ondra vytřeštil oči tak divoce, že už Lukáš jen čekal, jak mu z těch jeho hlubokých důlků vyskočí a začnou stejně nezřízeně poskakovat po stole.
"Zemědělci majú asi enem tři procenta zisku..." pokračoval náš plamenný řečník. "Supermarkety majú od šestadvaceti do šedesáti, nekdy až sto a viacej procent zisku! No není to hnus, co sa děje?! -- Mosím sa napit..." přerušil svůj projev Ondra.
"Jo... Napij se... A neprožívej to tak fatálně, Ondrášu..." snažil se ho tlumit Lukáš.
Ale sotvaže Ondra polkl, už zase z něj sršel oheň...
"Snáď ani za teho totáča nás takto neodírali! Pred tým plyšákem tu predsa bylo tolik velkých fabrik... Mlékární... Cukrovarů... Penicilínka... Šeckého... Co my sme enem vyvážali do světa! ... Letadla, motorky, traktory, jaderky, zbraně, optiku... Celé investiční celky... Kde to šecko dneskaj je?!"
Teď už k výkladu přidal i divoké máchání oběma rukama... Přičemž si ani neuvědomil, že se o pár centimetrů pozvednul ze židle a zaujal polohu, jako by se chystal na zteč...
"...A abysme sa nezlobili, že nám tu z teho totáča nic nezostalo, tak nám včíl oprášíjú aspoň ty staré osvědčené zákony... Podvracení republiky... Hanobení republiky... Pobuřování... Poškozování zájmů republiky v zahraničí... Už sa na to těšme..!"
Lukáš znova cítil potřebu tu tíhu této diskuse aspoň malinko odlehčit.
"Naštěstí, todle všechno je furt jenom ta politika, Ondro. Nevím, jestli tě to uklidní, ale to, že je sousedovic Pepan nějakej divnej, protože jej zahlídli, jak ve sklepě s gustem tejrá psa, to budem moct říkat dál... Teda... Pokud to nebude zrovna synek nějakýho vlivnýho politika...že jo..." uchichtl se.
"Neuklidní, Lukine. Oni nás budú kočírovat úplně ve všeckém... Ale poďme na chvílu od teho... Dobřes to otočíl zpátky k tým psychošom v komunitě... Je to tak... Lidi zkrátka věděli viacej o sobě navzájem... Dneskaj, keď sú tak naťahňaní, jak ty sardinky, dajak by aj docela rezignovali... Možno je v tem aj ta politická beznáděj... Furt chodía k volbám a nic sa nemění... Zas tu máme štyrycet let režimu, co nás oškubává... Vlastně sa im, Lukine, ani nedá divit... Sú z teho unavení..."
"Tak jsi mě, Ondro, pochválil, jak sem zdrhnul vod politiky a už seš tam, hele... vobloukem... zase nazpátek..." rozesmál se Lukáš. Uchopil svůj krígl, s rozmachem jej naboural do toho Ondrova a mohutným lokem si snad poprvé řádně zvlažil hrdlo."
"No tak asi to spolu súvisí... Šak to predsa víme... Vezmi to klidně zasejc zpátky k Hareovi... Já už budu hodný..." pousmál se konečně Ondra a jak polkl suchou slinu, přihnul si hned také."
Lukáš zapřemýšlel, nadechl se a pokračoval.
"Kde sme to vlastně skončili? ... Jo, byli sme u tý drbárny, u těch pavlačí, u těch hospod..." Lukáš provokativně zdůraznil to poslední slovo. Oba se tomu upřímně zasmáli, vědomi si toho, kde se nacházejí a co právě provádějí.
"Všecko se tam řádně propralo..." pokračoval Lukáš. "A než Pepík vyrost, většina vokolo si na něj dávala pozor a k ničemu ho nepustili... A pak to dopadlo tak, že se chlapec buď přizpůsobil, nebo si holt sbalil ranec a šlapal do jiný čtvrti, vedlejšího města, někam, kde ho neznaj... A tam řádil... A jak jej vodhalili (na dobře fungující vobci to šlo rychle) buď ho tam pak zašili, nebo když byl chytrej, tak jim zavčas zdrhnul jinam... A tak..."
"Ale dyť presně toto sú tý tolik oslavovaní pistolníci z divokého západu... Tý desperáti... Štvanci se svojou podobiznou na letáčku 'Wanted' vylepeném na každém rohu... S tučnú odměnú v dolaroch za dopadení... Živého, alebo mrtvého... Obnos kulaťučký podľa teho, co napáchali... Zloději a nájemní zabijáci, co je tak obdivujú v tých různých baladách a příběhách o 'odvážných, srdnatých, neohrožených hrdinoch...' A vůbec nikomu z tých vášnivých čtenářů to nepřipadá ani trocha ujeté..." poklepal si na čelo Ondra.
"Naštěstí jim příroda nenadělila ten 'pud sebezáchovy,' takže většinou dlouho neškoděj... Amygdala je zradí..." pravil Lukáš a přemýšlivě se dotkl špičky svého nosu:
"Hele... Jak se vlastně přišlo na to že by v tom centru tý jejich špatnosti mohla bejt zrovna amygdala?"
"No... Třeba keď sa zistilo, že opíce, keré majú léze na amygdale, dělajú docela podobné vylomeniny, jako psychoši... Trebárs to, že sa pokúšajú ulovit kobru... Alebo sa neohroženě vrhajú na tygra..." usmál se Ondra.
"Copak psychouši lověj kobry?" Zasmál se Lukáš.
"No to nevím, Lukine... Stačí to, jak lozíja po tých fasádách mrakodrapů... skáčú ze střechy na střechu... chodí po provaze bez istění..."
"No když sou tak šikovní..."
"Ale prd... Většina sa ich zabije alebo zchromí... Ale o tých sa už nepíše tolik, jako o tých, co sa im to náhodú povedlo... Keď sem chodil jednu dobu létat paragliding... Šak znáš to. Startuje sa na kopci s takým zvláštním padákom... Tož tam takých magorů též bylo pár... Normálně sa vznášat už je nudilo... A tak létali v noci, přistávali medzi elektrickýma drátama, na střechy kostelů, v místách kde byly nebezpečné poryvy... Startovali aj z kolmé skaly, na pár metroch... Na takéto kokotiny to vůbec není stavěné..." kroutil Ondra divoce hlavou.
"Já sem si vychutnával krásné počasí..." pokračoval Ondra. "Ten klid nahoře. Tu prírodu. Ten nadhled... Ale oni né! To im nic neříkalo. Oni potrebovali furt adrenalín... Šeci byli stokrát dolámaní, sešrúbovaní... Je to krásný sport, keď to eště děláš slobodný a nemáš odpovědnost za rodinu... Lebo aj keď si hodně opatrný, predsa len máš enem ten kus hadru nad hlavú... A tož takto... Aj keď som si to užíval, mosel sem z tama odísť, lebo ňa šprengovali k čím ďalej tým vetším blbosťám..."
"Takže desperáta... co zrovna nelovil kobru nebo se nevrhal na tygra... nakonec nějakej ten muž zákona, s pomocí jinejch desperátem tyranizovanejch vobčanů toho městečka, vyčmuchal a polapil... Zajímavý je, Ondro, že vo hrdinství těch šerifů je těch knížek i filmů podstatně míň..."
"No to víš... Ti měli predsa normální spořádanú rodinu... dětičky... chodili do kostela... Nepřepadávali banky a neklátili baby v každej putyce na potkání... To je pro lidi nuda číst... Lidi majú rádi v tem svojem nudném životě vzrůšo... Gangstery... Akčňáky... Keď teče krev... To doma v baráku nemajú. Tam keď otočíja kohútkem? Žádná krev! ... Teče enem obyčajná, nudná voda..."
"A líběj se jim všecky ty střílečky... A detektivky, v kterejch je na každý stránce nejmíň pět mrtvejch... Vzpomínáš si, Ondro, na ten biják, co nám jej pouštěli na chmelový brigádě? Jak se to jmenovalo... No to je fuk... Jak sme si tehdy z ceny lístku spočetli, že jeden mrtvej stál dvacet halířů?"
Ondra to mávnutím ruky místopřísežně odsouhlasil a Lukáš pokračoval.
"No a samo že ty válečný příběhy vo hrdinskej činech amíků ve Vietnamu... Takový ty braky jako 'Velká červená jednička' nebo 'Černý jestřáb sestřelen' a podobný zhovadilosti... Je to rozkoš sedět doma v teple a suchu... V pohodlným ušáku... A civět na nějaký borce, jak se hrabou močálem... Se sapíkem nad hlavou... Mezi anakondama... Že jim po hubě lezou tlustý pijavice si ti protagonisti ani nevšímaj, protože jim kulky svištej vokolo uší a každou chvíli se vozve 'ááá' a někerej z nich zmizí pod hladinou... Jestli to byla anakonda nebo nějaká ta kulka, to ten divák nepostřeh, protože zrovna honil poslední neposedný brambůrek na dně vobrovskýho maxi pytlíku z Kauflandu v akci..."
"Žerú ten popkorn, zapíjajú to lahváčem a představujú si tam sami sebja... Jako teho neohroženého hrdinu, co kosí ty zákeřné, lstivé vietnoše... Kerým dobře tak! ... Lebo 'neměli v tem Vietnamu co dělat'... keď tam 'chcú byt amíci'... no né?" zašklebil se Ondra ironicky.
"No jo, ale jak dlouho budou takový diváky tydle krvelačný témata bavit? Nejspíš jen do tý doby, než je samotný někdo do toho močálu strčí taky... Ještě na tom cvičáku, v tom novym čerstvě vypranym mundúru... takhle prvej den po ránu... někde na začátku tý vopičí dráhy... Tam si ještě ti sádelnatí gaučoví válečníci budou možná hrdinsky připadat... Budou si dělat selfíčka a posílat je domů... Jak se ale poprvý proplazej napůl zmrzlým bahnem nebo poblejou v plynový masce... těžce zapochybujou... A po pár měsících přebírání blech... vo hladu... zmrzlí... napůl hluší vod šrapnelů... a pološílení vod věčnýho plazení v krvi, mezi hnijícíma mrtvolama s vodtrhanejma končetinama kamarádů, co si s nima ještě včera u piva vyprávěli vtipy vo blondýnkách... Tehdy už si na nějaký pitomý propagandistický béčko ani nevzpomenou... A pokud to přežijou, nebudou to chtít vidět až do konce svýho života..." povzdechl si Lukáš.
"Jo, taká válka, to musí byt sen každého takého plnotučného pazúra... A jak sa ten dostane k moci, sú preňho lidi asi jako pre myslivca zvěř v oboře... Prostě... Jednúc za čas snížíja stavy vysokej alebo divočáků..." Ondra na moment sklonil zrak, protože přemýšlel, jestli to, co chce právě vyslovit, ještě i v tuto chvíli, po všech těch nashromážděných emocích, propasíruje přes svoje mluvidla... Ale nakonec přece jen sám sebe ukecal, upřel svůj smutný pohled zpět na Lukáše a dodal:
"Víš, jak říkajú izraelští vládní úředníci tomu v Gaze? ... Pravidelné sekání trávy..."
"No to je teda hnus!" odplivl si Lukáš znova znechuceně do křoví. Pak se chopil kríglu a pronesl jednu z těch nejčastějších pijáckých věšteb, které se zásadně nikdy nesplní:
"Toto je poslední, dneska už stačilo..."
Něco odpil a odskočil si.
10
Po svém návratu našel Ondru v hlubokém zamyšlení, kterak bezděčně žmoulá papírový ubrousek a pak jej zase rozprostírá před sebe a o hranu stolu zažehluje dlaní.
"Šak víš, jak to bylo v tej pohádce o smutnej pricezně... No jak sa ti dva hajzli těšili, jak budú obětovat ty svoje armády... Levé křídlo, pravé křídlo... A pak keď je čapli, tak je strčili do ringu... Keď jako chcú tu válku, tak ať sa ti smradi spolu poperú navzájem... V tem bahně... Tento film zasa miluju já... Vím, že zrovna takto jednoducho to v životě nechodí... Ale ten princip, ta hluboká múdrosť v tem je... Enem je treba ju tam dycky vidět, Lukine..."
"Jo... Ti podivní úředníci... zakuklení sousedi... kapsáři... i ti desperáti... sou všude kolem..." nadechl se Lukáš. "Nadělaj všelijaký škody, působěj nám utrpení, ale většinou ještě furt tak nějak... re-la-tiv-ně... lokálního dosahu... Jak jsi říkal: 'v malým'... Jasně, na tý fakultě, co se stalo... Je to hrozný... Ale furt je to snad jen takovej úlet nějakýho zakomplexovanýho magora... Žádnej systém..."
Lukáš měl zjevně v úmyslu posunout debatu s psychopaty na vyšší společenský level. Do těch nejvyšších řídicích struktur. Ondra to pochopil a nebyl by vůbec proti, jen mu do toho prozatím hodil vidle, protože cítil, co je na tomto místě ještě třeba dovysvětlit.
"...Řekls to správně," skočil Lukášovi do řeči. "Týto masoví vrazi většinú nebývajú enem čistí psychopati. Sú šelijak namíchaní, jako trebárs Breivik alebo ta Hepnarová... Ti chceli, aby to o nich celý svět věďél, obdivoval je... Ano...Ten narcismus, to je většinú rys osobnosti, co psychoši majú také... Ale súčasně k temu týto masoví též mívajú aj šelijaké psychózy, traumata z dětstva... Dajaké negativné emócie... trebárs ze špatnej výchovy doma a tak...
"Deprivanti, jak říká Koukolík..."
"Tak nějak, Lukine... i keď toto slovo je trocha významom posunuté... Ale to teďkaj nechme byt..." utnul Ondra další větev diskuse ještě dřív, než se rozbují, a pokračoval.
"No... Sú to často aj paranoici, bludaři... Trebárs ten případ v Uherském Brodě... Ta střílačka... Jak tam ten mišuge zastřelil osum lidí... Vlastnil zbroják, okolí o něm vědělo, že je to magor... Věděli, že ty frustrace sa uňho stupňujú... Petíciu proti němu susedi sepsali už dávno... Ale na úřad ju neposlali... Lhostenost?" Ondra zopakoval gesto marnosti rukou... "A nekdy stačí trebárs aj dajaký nádor na mozku... tajak u tých opíc... a ten člověk sa změní k nepoznání..."
Pak se na pár vteřin odmlčel a pokračoval.
"Sériový vrah je ale zpravidla neco úplně iného. Narozdíl od teho masového, má ty emocie zakrnělé, alebo vůbec žádné. Ináč povedané, má ich trebárs asi takové, jako měl kedysi dinosaurus... Neni z ničeho naměkko, nezná, co je to vášeň, neumí sa nadchnút z úspěchu nekoho iného, aj keď je to trebárs jeho vlastní děcko... Krade a zabíjá kvoli chamtivosti a vzrušení, z akési skoro fyzickej potřeby... Je to taký chladný stroj... Robí to většinú tajně... Tak, aby ho nezistili a mohl to tak páchat dlúho..." pokýval Ondra významně hlavou na Lukáše. "Tady už ten 'systém', jak říkáš, vidět možeš..."
"To sou ti Stodolovi nebo třebas ten spartakiádní vrah Straka... A v zahraničí ti slavní řezníci jako Ted Bundy, Jeffrey Dahmen, John Wayne Gacy nebo Andrej Čikatilo..." vyjmenoval příklady Lukáš.
"Jaj, to sú ukázkové kazuistiky... Pátíčci, jako keď ich vyšije..."
"Cože sou?" nechytal se Lukáš.
"Pátíčci... Jak to furt tak studuju, tak sem im tak začal familiérně říkat..." projevil Ondra svůj někdy hodně nevázaný smysl pro ironii a sarkasmus. "Na nich najlepšie pochopíš, jak sa ľudé fatálně pletú v tem, jak taký psychoš vypadá.
Všeci si myslíja, že sú to maniaci. Vytřeštěný pohled, rozcuchané vlasy, hrb na zádoch... Všeci si představujú šílenca jako Jack Nicholson vo filmoch 'Osvícení' alebo 'Vlk'... Jako takého děsivého hraběte Draculu... Lenže to je právě ten krutý omyl... Keby to tak bylo, neumřelo by pod ich rukama tolik obětí... Naopak!... Šecko sú to vesměs inteligentní, obľúbené, šarmantní osobnosti, často aj od pohľadu náramní fešáci... No inak by jim predsa ta chuděra stopařka do teho ich auta nikdy nenasedla, no né?"
"Říkáš to dobře, Ondro... Bundy byl psychiatr a pracoval na lince důvěry... tý brďo... Ani jeho kolegyňka, specialistka v psychologii na něm za ty roky spolupráce vůbec nic nepoznala... Prej byl vokouzlující společník... Laskavej, starostlivej, empatickej... tývole..."
"Svoje oběti pomalu škrtíl a pritem znásilňovál... Kochal sa, jak umíraly... Pak jim uřezal hlavy a schovával si je v lednici jako trofej... Třicet mladých děvčat mu naletělo... Možno aj mnohem viacej, on sa svojima oběťama nechlubíl... Keď sa ho u súdu ptali, esli necítí vinu, odpověděl, že 'svědomí je enem iluzia', vraj 'len mizerný mechanismus, krz kerý kontrolujem iné lidi...' A že vraj 'chování druhých sa dá kontrolovat mnohem lepšíma metódama...' A to byly ty jeho... Keď sa ho ptali, co ho najviac mrzí, tak tvrdil, že 'ľudé mu nerozumía...' A že 'vůbec nepochopili, co dělal...' A pritem súčasně sebja hrdě a s úsměvem charakterizoval jako 'teho najvětšího zkurvysysna, aký sa dá potkat'..."
"Vo něm vím to, že když zveřejnili přesnej čas, kdy má jako bejt popravenej na elektrickým křesle, tak po celejch Spojenejch státech v tu danou dobu klekaly lokální sítě na příliš malej vodběr," přisadil si Lukáš. "Lidi zhasínali světla a vypínali všecky spotřebiče, aby se náhodou nestalo, že by se tomu jeho grilu, na kerým zrovna seděl, nedostávalo smrtonosný energie... Von totiž platil zákon, že se náhodnej výpadek proudu bere automaticky jako zrušení trestu smrti... Zásah shůry..."
"No aspoň vidíš, odkáď má Fijalka tu posedlosť tyma svojima signálama..." zakřenil se Ondra.
"Jasně... signály... shora.." smál se Lukáš. "Ber to tak, že to je možná jeden z mála okamžiků, kdy amíci berou ten svůj reklamní nápis na dolarový bankovce 'In got we trust' vopravdu vážně... A tak vlastně lidi v tý svý přehnaný iniciativě div že nedosáhli pravej vopak toho, co chtěli, a nevosvobodili jej... tývole..."
"To sú ty paradoxy..." zašklebil se Ondra. "No vem si trebars teho Gacyho. To byla po celej Americe nesmírně populární figura. Slavný nemocniční klaun... Býl oblúbený až tak, že měl s prvú dámú z Vošingtónu, madam Carterovou, za odměnu společné foto... Ten měl dokonca prosperujúcu firmu, milujúcu rodinku, kde vychovával dvě cizí děcka, co vyženíl... To je u pátíčků dosť výnimka... Im cílevědomá práca smrdí... Jeho žena o něm mluvila jako o pozorné a chápajúcí osobě... Žila s nim dajakých šesť alebo sedum roků, Lukine... A pritem to bylo némlich stejné hovado jako Bundy... Akorát s tým rozdílem, že býl na kluky..."
"Vo něm sem čet, Ondro, že když byl prej u soudu, tak se hrozně divil, proč ho za těch třiatřicet mrtvejch chlapců souděj. Že prej neudělal nic horšího, než jen to, že ved nepovolenej hřbitov..."
"Ba jo. On si je šecky pohřbíval doma, ve svojej chalupě... Za to, že ho čapli, mohla enem málo prostorná podlaha v jeho sklepě... Tam sa ich vlezlo enem dvacet devět. Ty další už potem hádzal do řeky..."
"Možná budeš znát i jeho poslední slova předtím, než ho usmrtili injekcí..."
"...Že by dajaký fujtajksl pfajzr...?" rýpnul si Ondra.
"Tak jestli pfajzr, to teda nevím já... Ale vyloučit se to nedá..." usmál se hořce Lukáš.
"A co řekl, Lukine, povídaj..."
"Tak... jeho poslední slova nebyla nic kajícnýho... Prostě řek: 'Polibte mi všichni prdel...' "
"No ale to přeca vypovídá úplně šecko, Luki... Jak keby si podepsal svoju diagnózu..."
"Jo takhle... To je fakt... 'Sem jenom já a vy jste jenom kulisy v mým životě..." přikývl Lukáš.
"Přesně... Všeci ste tu enem pre mňa... Moje hračky..." Přisvědčil Ondra a pokračoval s dalším pátíčkem v pořadí.
"No... Další je Andrej Čikatilo... To byl zasa velevážený pan učitel..."
"Jo, rusáci maj taky svýho, toho nemůžeš, Ondro, vynechat..." udělal kyselou grimasu Lukáš. "Ale já vím, ať nemluvíme jen vo amících... Vypadalo by to zaujatě..."
"Hej...Lukine!" pohrozil prstem Ondra s pousmáním. "Čikatilo byl sice známý jako 'Rostovský řezník', alebo taky 'Rudý rozparovač', ale rusák to nebýl, i keď sa im často predhadzuje... Narodil sa a vyrostl na Ukrajině. Vraj nekde blízko města Sumy. V Rusku ale vystudoval a učíl... A hlavně vraždíl..."
"Tak to jsi mě dostal, hele... Sorry... Já myslel, že byl vodněkud vod Moskvy..."
"No to si, hochu, pleteš s iným rusákem," namítl Ondra. "Ale upřímně, divím sa, lebo jeho méno sa zapomenút či splést s nejakým iným prostě nedá..." usmál se. "Menuje sa totiž Saša Pičuškin a říká sa mu 'šachovnicový vrah...'
"Tak to máš, Ondrášu, svatou pravdu... To se fakticky splíst nedá... Nomen omen..." zasmál se nové informaci Lukáš.
"Pravda... On s Čikatilem cosi společného má... Chcel ho totiž trumfnút a plánoval zabit šedesát štyry obětí... No rozumíš... právě na každé to políčko šachovnice jedna mrtvola... Aby byl eště slavnější než Čikatilo... Ten sa přiznál k padesáti šesti mrtvým ženám a děťom... Ale odsúdili ho k smrti 'enem' za padesát dva ubožáků...
"To sou masakry, tývole..." kroutil Lukáš hlavou. "Stavovská čest psychopata? Pičuškin si stanovil pětiletej plán? ... Nechutný zrůdy..."
"Asi tak nejak..." přikývl Ondra. Nažež pak prudce změnil grimasu i tón v hlase, aby zkusil svého herecky mnohem talentovanějšího kamaráda aspoň napodobit.
"Ale my ho prostě nechápem, Lukine, rozumíš... On sa pritem tak usilovno snažíl..." sdělil tak ironicky, jak jen dovedl. "No... Dokázali mu štyrycet devět vrááážd, ale on na sudcu eště zuřivo řvááál, že ich zabíl šestapadesááát... Tych štyryašedesááát ale už nestihl, chudááák malýýý..." Až se Ondra nad tímto svým sarkasmem sám otřepal... Radši hned poté už civilním hlasem dodal: "Majú to jako sport, ty bestie... A necítíja vůbec nic..."
Už chtěl Ondra předat slovo Lukášovi, ale něco mu ještě blesklo hlavou, tak kamaráda gestem zastavil.
"Jeden zubař, ménem Kenneth Taylor, tak dlouho brutálně týral a mlátil svoju mladú ženu, až ju nakonec ubíl k smrti... Na súdě sa hájil slovama 'Moc sem ju milovál... Moc mi chybí... Co sa stalo, je hrozná tragédia...' A teraz dodal: 'Proč nikdo nechápe, čím sem si já při tem mosel projít...?'"
"No to je úžasný! ... Ten zmetek nelituje toho, co udělal, ale lituje sám sebe..." ušklíbl se Lukáš.
"No šak právě na tem sa to nakonec pozná..." upozornil Ondra a pokračoval.
"Jeden taký pazgřivec byl z Hrozenkova. Měl dvě manželství. Tú prvú znásilnil hned na prvním rande. Potem keď sa ho bála a prchala před ním, tak ju prenásledoval, vyhrožoval jej, napadál ju a otravovál aj jej rodiče, že bez něj nedokáže žit, enem aby si ho vzala... Rodiče ju moseli schovat do kláštera do Napajedel... Lenže on ju tam vyčmuchál a keď byla na vycházce, tak ju pistolou postřelíl do ruky... A teď si představ... Ona naňho stáhla žalobu a vraj aby měla pokoj, tak si ho radši vzala... A rodiče, aby měli též pokoj, tak s tým súhlasili... Dokážeš to pochopit? ... Po dvoch rokoch sa s ním rozvedla... Ale to už měl další mladší baby a už o ňu nestál... Tu druhú ženu týral sedum roků. Tahal si dom baby a nutil ju, ať sa na nich při tem dívá... Až nakonec, to už mu bylo dokonca ces šedesát (!), takto štval jako zvířa jednu mladú dvacetiletú děvčicu... Též mluvila o tem, že ho sice nemiluje, ale že si ho radši vezme, aby měla pokoj... Ale k tej svatbě už nedošlo, pretože ju zamordovál... A potem sa aj sám oběsíl... Na svojej chalupě měl velkýma písmenama napsané, jak je zhrzený... zklamaný... jak ju milovál... a ona mu vraj byla nevěrná...
"No jasně... Von byl zklamanej... Chápeš, Ondro..." Ušklíbl se Lukáš. "Ale co páchal jinejm, to jako by se ani nestalo..."
"Taktak... Jednoho odsúděnca ve věznici sa trebárs zeptali: 'Není ti ĺúto teho chlapa, cos ho pobodal?' A on nahněvaně vybuchl: 'To nemyslíte vážně?! On si akorát pár týdňú poleží v nemocnici, ale já mosím kvoli temu hajzlovi hnit tady!'" pokračoval Ondra. "Toto je pre nich typické... Oni sami sebja majú za dokonalé bytosti... Hodnoty majú podľa Harea postavené tak, že 'co mu projde, je správné a špatné je enem to, pri čem ho chytíja'. "
Lukáš jen zakroutil hlavou. "Myslíš, že si takhle lžou i sami sobě?"
Pre nich něco jako hranica medzi pravdomluvnosťou a lhaním vlastně neexistuje... Ani hranica medzi dobrom a zlom... Tý chytřejší pátíčci sa naučíja prokládat svoje účelové lži občas i nečím nelichotivým, co na sebja schválně prozradíja... Keď lži okoreníš zrnkom pravdy a zapojíš do teho ten svoj šarm, nekeří ľudé majú tendenciu ti uvěřit úplně šecko... To zasa není z mojej hlavy ale od Duttona... On psal, že paťasi sú s tými svojimi 'informáciami bez emócií' asi jako muzikant, co zná perfekně text, ale vůbec neovládá melódiu..."
"Takže tedy... Kdo nemá ten jakože 'hudební sluch', tak v něm toho hajzla nevodhalí..." glosoval Lukáš.
"Tak nejak... To sú pak ty jeho obvyklé oběti... Nekerý ty jeho 'falešný noty' bere jako avantgardu. Trebárs, povedzme... progresivismus..." rýpnul si Ondra s úšklebkem. "Iný muziku nesleduje - vůbec ju nevnímá... Smola... Další to jakože 'citlivo' toleruje - také dajaké hlúpé dobráčisko... Inému je to zas šecko jedno - ten je lhostejný... Tož tak asi..."
"Voni fakt nemaj vůbec žádný vlastní hodnoty?" zarazilo Lukáše.
"Hodnoty určuje společnosť, komunita, rodina..." vysvětloval Ondra. "Týto oni nechápú a vysmívajú sa im... Vraj že sú to pošetilé slabosti, co jedinca enem obmedzujú... Nemajú k ostatním výčitky, majú ale svoje vlastní cíle, kerých dosahujú tyma svojima bezohlednýma cestama... A k temu majú svoj vlastní... pre nás zvrácený... systém akýchsi pseudohodnot... No a ty keď prestúpíja, cítíjú sa provinile..."
"Asi jako byl Pičuškin tak nasranej, když nezvlád vobsadit celou šachovnici..." kroutil Lukáš hlavou. "Není divu, že to pak maj, hoši, v tý většinový společnosti tak složitý..."
"Říkáš 'hoši,' ale nemluvme enem o chlapoch..." pokračoval Ondra. "Šak to víš z tých kazuistik od Harea, ti Hadi v oblekách, že tam bylo ženských stejně jak chlapů... Povím príklad... Jedna baba klidně nechala svojho milenca, aby zneužil jej pětiletú dceru... Hájila sa tým, že vraj: 'Už ňa tak utahál, že sem už další sex nemohla…' Divila sa potom, že jej tu dceru zebrali... Ale moc neprotestovala... Vzteklá byla až potem, co jej kvoli pokutám zabavili auto..."
"To sou tyvole monstra... A žijou tu mezi námi... Ani vo tom nevíme..." musel si Lukáš loknout a pokračoval.
"Tadydle ti, jak jsi je jmenoval, byli vlastně vodkaď...?" pokusil se ještě vyzvídat, ale ještě dřív, než Ondra zareagoval, tak jen mávl rukou. "Ale jo, dyť vím... Tady u těch psychoušů je to vlastně fuk... Jak sme si prve říkali, to procento je prostě daný všude stejně..."
"Presně tak... Nemá smysl sa zabývat, odkáď je... Keď to v sebe majú... Ten sklon... Ty geny, keď tam sú ... Pak je to ložené..."
Ondra však hned v zápětí sám sebe poopravil.
"Ale abysme byli presní... Dutton tvrdí, že aj to ich prostředí, v kerém sa pohybujú, može mět svoj významný vliv... Popisuje prípad svojeho kolegy, známého psychiatra, kerému naměřili dost vysoké skóre, ale pritem by ho ani nenapadlo, aby nekoho mordovál... Proč by to dělál, keď má dobrú prácu, šecko, co v životě potřebuje? ... Aj to uznání..."
Před dalším příkladem Ondra významně pozvednul svůj oblíbený ukazovák v dokonalé souhře s pohybem svého křovinatého obočí.
"Keď byl Hare na návštěvě u jednoho velmi úspěšného mladého londýnského advokáta, na balkóně jeho luxusního půdního apartmá s výhledem na Temži, během velmi otevřenej diskusie mezi štyrma očima mu ten pazgřivec sdělíl: 'Kdesi hluboko vo mně číhá sériový vrah. Chlácholím ho ale kokainom, Formulí 1, eskortním sexom a strhujúcima krížovýma výslechama.'
Pak se Ondra na chvíli odmlčel a dodal: "Ví nekdo, jak by sa ten psychiatr alebo ten advokát chovali, keby rástli v podmínkách jako Čikatilo? Keď okolo něho umírali lidi hlady? ... Vraj mu za teho stalinského holodomoru snědli aj bráchu? ... Pak sa nediv, že byl též kanibal..."
"To je skoro jako bys toho grázla vomlouval, ty měkoto..." namítl Lukáš důrazně a dodal:
"Sorry, ale musím trochu vodbočit.... Vo tom hladomoru na Ukrajině se ví houby... Jedni říkaj čtvrt milionu vobětí, jiní milion, další deset... a viděl jsem i třicet milionů (což je nejbizarnější, protože to by to tam byl už jeden hřbitov, neboť právě tolik měla tehdy Ukrajina vobyvatel)... O vině rusáků se toho už nakecalo spousta. I přesto, že Stalin byl gruzín a ten jeho poskok, co to tam na Ukrajině pro něj řídil, byl ukroš, Lazar Kaganovič. Ale vůbec nikde neslyšíš, že briti nechali v Indii jako trest za vzpouru z roku štyrycet dva a podporu obyvatelstva indický národní armádě záměrně vychcípat tři a půl milionu lidí... Nebo že se v hladovejch třicátejch letech amíkům kamsi záhadně ztratilo vosum, možná deset milionů vobyvatel..."
Tady Lukáš svůj proslov zastavil a chvíli nechal Ondru, jestli nějak zareaguje. Ten ale jen metal pohledy po celé zahrádce a i když se užuž zdálo, že chce něco říct, nestalo se tak. A tak Lukáš pokračoval.
"Chápu, Ondro... Vím že Stalina nesnášíš a že máš ty rodinný účty s rusákama... Já to chápu a respektuju... Ale držme se faktů... Stalin byl v mnoha věcech magor, ale že by chtěl ukroše vybit, vo tom pochybuju... Von potřeboval, aby na něj makali... Ten hladomor byl ve stejnou dobu i na Donu, na Kavkaze, v Povolží a ve střední Asii... Prostě násilná kolektivizace hlava nehlava... Cesta do pekel je dlážděná dobrejma úmyslama..."
"No né... Istě že Čikatila neobhajuju..." ozval se nakonec Ondra lehce ztišeným hlasem. "O to mi predsa nende... A nechcu nekoho obhajovat alebo obviňovat... Ani jeden z nás sme u teho nebyli... A kdo ví, jak to šecko bylo... Nevracajme sa takto do minulosti... Jak říkáš ty... Držme sa faktů a hladajme príčiny... A to aj dělám..." Mávl rukou a už se chystal pokračovat ve svém výkladu. Jenže Lukáš mu do toho ještě vskočil...
"Víš, voč de mně? Už delší dobu se tady bavíme vo tom, že je vlastně fuk, jestli je někdo vodtud anebo vocamcaď... Dokonce... při určitým zjednodušení ... že je fuk i to, kde a komu se narodil... Že jde hlavně vo to, jestli je magor nebo ne...ten dotyčnej... ten jedinec... že jo..." Lukáš, ještě než pokračoval, udělal pro zdůraznění vyřčeného jakousi generální pauzu...
"No myslím, že hendikep nás dvou je v tom, že zatímco voni emoce neznaj, my je zase pletem úplně do všeho... A vrchovatě... A to nás pak vede k tomu, že máme snahu si to zjednodušovat a tu vinu zevšeobecňovat...
Ondra si zhluboka povzdechl, podíval se Lukášovi do očí, natáhl se přes stůl a plácl jej přátelsky přes rameno.
Po chvíli přemýšlení pokračoval.
"Chápu a máš pravdu, Luki... Je treba si vyzut ty staré dávno prošlapané boty a začat premýšlat ináč... Generalizovat je lákavé a laciné... Teraz už teho víme dost na to, abysme už konečně začali brat ľudí jako unikátní, odlišné jedince..."
Na další výklad si cucnul z kríglu. Na jeho zvyky až nezvykle nesměle a symbolicky.
"No tak teda... abysem na to navázál... Keď to máš v sobě, može sa ten gen nastartovat. .. Alebo taky trebars ne... Nekomu stačí málo a už je v tem až po uši... Iný chodí celý život po světě, má nutkání, ale nikdá to neprovede..." V tom Ondra svůj krátký ukazovák napřímil na Lukáše a položil mu otázku. "Ale co keď je to naopak? ... No, keď ten gen nemáš...?"
"No tak pak asi nic... Nebo se mýlím..?"
"Nemýlíš sa. Možú na tobě aj dřevo štípat, ale sériový vrah z presvědčéní z tebja nikdy nebude... Jo, možeš nekoho zabit, keď není vyhnutí... To dokážeme skoro všichni... V sebeobraně, v nejakém afektu... Ale užívat si to pritem nebudeš... Urobit to len tak z plezíru, enem pro potěšení...? To sa naučit nedá... Tak to nefunguje..."
"No ale ty to tady řešíš, jako by ten gen už našli..." zapochyboval Lukáš nad poněkud předčasným porcováním medvěda. Zjevně očekával zápornou reakci. Ale Ondra jej zaskočil.
"No tak si predstav, že jo... Podle Duttona už neco takého majú... Ale co my víme, jak to opravdu funguje a kolik dalších takých eště možem mět? ... A jak ty geny spolupracujú dohromady...?"
"Hmm... Tak věda fakt pokročila..." neskrýval Lukáš překvapení. "A hele... Co říká Dutton třeba k těm masovejm vrahům?"
"No... Jak sem už skorej zpomínal... To sú spíš sociopati, ne psychopati, Lukine... Je zajímavé, že to v Americe až donedávna vůbec neodlišovali. Všetkých nazývali sociopati. Pritem je to nebe a dudy... No zkus si ve slovníku americkej angličtiny zadat heslo 'psychopat' ... Dostaneš oboje... Jak 'psychopath' tak i 'sociopath...'"
"Takže... Radši si to znova zopakujme... Psychopat je vrozenej, druh osobnosti. Tam vlastně v podstatě nepomůže nic. Žádný léky, žádný terapie... Naopak sociopat je jakoby... 'zkaženej'... Řekněme... 'nemocnej'... Blbá výchova doma, špatnej vliv party.... A dá se s ním leckdy něco dělat... Hlavně ale má ty emoce... S nima se pracuje a podle nich se pozná..." shrnul to Lukáš.
"Taktak... No a právě v tem sú ty masové vraždy iné. Tam sa prejavuje ta atmosféra ve společnosti, společenský tlak... Vliv rodiny, party, médií, kulturní vlivy... Takéto věcičky dajaký psychoš nemá ani v patě... " Mávnul Ondra rukou a pokračoval.
"Bo vem si trebárs ty Spojené státy. Od rána do večera im tam jedú ty kriminálky, ty válečné filmy... A keď v tem pořadu zrovna neteče krev, už im to príde nudné... Potem sa div, že im nevadí, keď ta ich vláda sere bomby na hlavy malým děckám kdesi na druhém konci světa... Že ich to nevzrušuje... Nezajímá... Tajak včilkaj v tej nešťastnej Gaze..." stěžoval si.
"Na druhou stranu... Můžeš se jim divit, když vo tom maj tak zkreslený informace..? Však voni se taky jistě jednou probuděj..." opáčil Lukáš. "Máš ale pravdu, že mi amíci někdy připadaj, jako by za těma jejich hranicema končil svět... Jak se to psalo v těch starejch mapách 'Hic sunt leones', tedy 'tam sou lvi'... A u někerejch amíků možná ten svět končí už hnedle za hranicema toho jejich unijního státečku!" kroutil Lukáš hlavou.
"Nikdá sem neviděl ich dobrú statistiku. Amíci to majú šecko tak nejak v jednom měchu, Luki... Majú dokonca aj meněj přísné pravidla pre obmedzení paťasů na ich svobodě. Šak víš, jak je ta škála teho Hareova 'PCL-R' od tej nuly až po štyrycet... Jak sem už vysvětlovál, všude ve světě je ta 'nebezpečná osoba'... ten plnotučný... od tých pětadvaceti bodů navrch... Ale né tak v Americe! Tam zkrátka mosíš mět aspoň třicet..."
"Jo, to mě prve docela dostalo..." přiznal se Lukáš.
"No ja... Taká je u nich obecně tolerancia k agresivitě..." svraštil Ondra svoje husté obočí. "A potem sa nediv, že tam majú takú zločinnost."
"V těch velkejch městech, jako Chicago a tak, je to fakt hrozný... Na venkově to je ještě vcelku normálka... Ale i tam se to zhoršuje, jak tam lezou ve velkým další a další imigranti..." sdělil Lukáš.
Ondra vzpažil obě ruce do velkého písmene "U", jako by si chtěl nasadit obří jelení parohy , čímž chtěl ovšem vyjádřit něco ve smyslu: 'no právě!'
Lukáš přikývl a pokračoval.
"Jak sme vo tom mluvili... Anonymita velkoměsta, lhostejnost..."
"Tak... Tých masových střílaček tam majú tolik právě preto... Hrozí to teda hlavně ze strany sociopatů a magorů všeho druhu, kerým z nejakého důvodu jeblo a z nejakého důvodu si teho okolí nevšímá... Lebo aj to je důležité!" zdůraznil Ondra.
"Já tu statistiku viděl. Ty bláho! Jen za necelej loňskéj rok... hele... jen vod ledna do listopadu maj ve státech na šest set třicet masovejch vražd.... Masová vražda je pět a víc mrtvejch najednou... Třeba v tom hrozným autoritativním Rusku byly tydlety za tu dobu jen tři... Chápu, že je to podezřele málo, v tom srovnání, na tak velkou zemi... Ale myslíš si, že něco takovýho tak snadno ve velkým ututlaj...? Asi těžko, že jo?"
"Šak vidíš, že aj u nás už tu vymoženost máme... Čas od času... No ale šak žvásty pošahaného starosty o podřezávání ľudí jako podsvinčata sú v pořádku... Strčit žijúcího státníka do pytla na mrvoly též... Posílání zbraní... Schvalování kazetovej munície a ochudzeného uranu... Zabíjaní civilistů v Gaze po desetitisícách že je 'správná odveta'... Neurotická mininistryňa války sa fotí s kvérem, se stíhačkú na tričku a nosí tank v kabelce... A zasa... Keď už pustíš tu kisňu, tak na šeckých programoch mrtvoly alebo Hitler..." zhodnotil Ondra naši žhavou současnost.
"Takže už když někdo v sobě toho červa má..." ušklíbl se Lukáš a nechal zbytek věty viset ve vzduchu.
Odtud jej však hbitě ukořistil Ondra a přilepil na něj svůj dovětek:
"...tak ho enem nechajú vyrást a zesílit... Keď sú ľudé bez práce... nasraní na úřady, na manželku, na politiku... Agresia, nenávisť...potem enem bují... A průser je tu..."
Lukáš jen souhlasně pokýval hlavou...
"Tak co, hošani, nejaké přání?" Zjevila se jako duch odněkud z příšeří zahrádky už trochu nudící se Helena, poté, co zpozorovala dva smutné rozpité půllitry, jejichž paluby opustily poslední bublinky už dobře před půl hodinou.
Ondra mrknul na Lukáše. "Co ty Lukine?"
"Já sem óká." Slyšel reakci.
"Já též, drahokame, možná pozdějc..." přidal se Ondra...
11
"No jo, ale když my pořád mluvíme vo těch socio- a psycho-, co sice napáchaj řádný škody... ale pořád jen v tom 'malým'... lokálně..." pokusil se Lukáš už napodruhé posunout debatu tam, kde ho bota tlačí nejvíc. "Netejká se to nějakejch širších komunit... A většinou se daj z tý společnosti dřív nebo pozdějc vodstranit. Ať už tam maj ti policajti jakejkoliv bordel, dycky se najde nějakej chlapák, kerej tomu grázlovi na tu kobylku přijde... No ale..." zdůraznil svoji dikci Lukáš významně a vzpřímil svůj ukazovák zase on. "Co dělat s takovejma... co sou úplně nahoře...?
Ondra se potutelně usmál. "Ukazuješ na teho oběšenca?"
Lukáš úsměv opětoval. "Až vo tak rezolutním řešení teď zrovna fakticky nepřemejšlím... I když, někdy možná ani jiný řešení, než vyzdobit stromy v alejích, fakt nezbejvá..." ušklíbl se. "No hele... Co s nimi... Je jich tam pár tisícovek a vlastněj už skoro všecky klíčový majetky na planetě... Nějakejch šedesát, možná sedmdesát procent veškerýho majetku... Teď si plánujou koupit i veškerý přírodní zdroje... Jsou nade všema policiema a armádama světa... To voni sami je říděj... Maj v rukách banky, masmédia, kulturu... Celý vlády a parlamenty... Kolik maj prachů, ani nespočítaj... Ti už, kámo, neplatěj žádný daně, protože si přizpůsobujou zákony podle svýho..."
Ondra si prsty přečísl knír. "Co s nima?... Toto keby, hochu, nekdo zodpověděl, tak z něho davy natošup urobíja ředitela zeměkoule... Schody sa predsa dycky zametajú shora. A vynálezca takéhoto smetáka by byl hneď adeptom na Nobelovu cenu..."
"Ale vo politice se taky říká, že 'žádnej strom neroste až do nebe...' A takovej strom se přece kácí vodspoda..." opáčil Lukáš. "A pak snad zhučí i celá koruna, ne?"
"No ja... ale v případě takejto chobotnice? ...To už neni enem jeden mohutný strom, Luki... To už je hustý etážový prales... Spústy kmeňú a spústy koreňů... Takýto hvozd nevyrúbeš ani za sto let..."
"Takže nezbývá než čekat, až třískne nějakej náhodnej blesk z nebe? Nebo až nás spasej ti Marťani?"
"Já myslím, že neco sa už aj děje..." podíval se Ondra důležitě a znova zapíchnul ten svůj ukazovák do vzduchu. "...Že sa na tem pracuje..."
"Jak to myslíš?" Lukášův výraz byl jeden velký otazník.
"No keď sme u přirovnání k temu pralesu... tak povedzme, že přijde sucho..."
"Pokračuj, brachu... Seš tajemnej jak hrad v Karpatech..."
"No keď tej hydře pustíš žilou... Krevní řečiště vyschne..." mrknul na něj Ondra.
"Jo tak... Ty myslíš... Doláče...?" hádal Lukáš.
"Taktak... Bez práce nejsú doláče..." zasmál se Ondra. "Bez výživy tých koreňú tam dole nebude zelená ani tá koruna nahoře... Jak im ztratíja na hodnotě ty falešné papírky, fabriky, nemovitosti, akcie v tých různých zemích... kvoli občanským nepokojom, emigraci a tak... uschnú a dopadnú zasa zpátky na tvrdú zem... A čím vyššie sú, tým tvrdší ten dopad bude..."
"Nepodceňuješ je, Ondro? ... Jsou to přece majetní a vlivní lidi... Nějak si ty majetky přece vybudovali... Myslíš, že nevnímaj trh? Že nesledujou, co se kde děje? Že si nejsou schopni ty aktiva včas posunout na bezpečný místo?"
"Ale šak o kom tady mluvíme? ... O týchto, cos vzpomenúl, rozhodně né... Tý ať tam, Lukine, klidně ostanú... Všechna česť... My tu predsa celú dobu mluvíme o psychopatoch, co si nakradli... O zhýčkaných a zhýralých sociopatických faganoch, co kdesi neco podědili a takých podobných... Rozumný podnikatel, co rozumí správě svojich věcí, buduje svoj byznys a dává prácu ľuďom... teda neni enem parazit, co po ňom ostáva len spúšť... ten už dávno pochopil, že na tem slavném euroatlantickém Západě chcípl pes... Dyť sa tam ten Titanik pomalu potápjá už nekdy od osumdesátých roků..." šermoval Ondra divoce rukama, přičemž oba jeho palce směřovaly nekompromisně kamsi pod stůl. "
"Dyť amíci už nabízajú svoje státní dluhopisy s úročením pět procent!... Či dokonca aj viacej..." pokračoval. "A žádný rozumný ich nechce! Proč? ... Ti múdří už svoje aktivity majú viac na jihu a východě... Dyť to, čemu my tady říkáme 'demokratický svět', je len necelá padesátka zemí, a to eště len ich zkorumpované vlády.., keré to vedú cugrund... A tak aj ty brzo padnú..."
Lukáš to ještě posunul dál: "No ale z toho mi vychází, že ani tam v těch korunách si všichni úplně dokonale nerozuměj... Že bůhvíjaká soudržnost bohatejch a vlivnejch mezi sebou taktéž nepanuje..."
"Šak my tam nejak vidíme? Známe ty lidi, co sú u teho kormidla?" položil Ondra zásadní otázky. "Ti predsa nepotřebujú, abysme o nich věděli. Abysme ich znali ménem... Tý sa naopak v závětří schovávajú a nastrkujú iných..."
"Vidíme třeba, jak se trhá kdosi jako Elon Musk..." přišel Lukáš s příkladem.
"A víš ty snad, kam patří? Co má za lubem? Jaké dohody s kým udělál a proč...? Víme akorát prd..." zhodnotil to Ondra. "No šak počkaj, až sa začnú tý miliardáři trhat doslova... Mezi sebú... Na kusy..."
Zvlažil hrdlo a pokračoval.
"Víme my, jak to doopravdy bylo s Kellnerom? ... Dyť po tej havárii žil eště najmeněj dvě hodiny... Sú tam nejasnosti... A nebyl zdaleka sám medzi týma bohatýma a vlivnýma, co měli různé nevysvětlitelné nehody... "
"Jo... Dnes je moderní třeba sebevražda dlouhou kulovnicí zezadu třikrát do hlavy... Nebo když se jedinec, co má celoživotní strach z vody a klaustrofobii utopí při potápění ve třicetimetrový hloubce..." obohatil Lukáš debatu o své zkušenosti z četných investigativních článků.
"Myslím, že klasické dopravní nehody mezi nima furt eště dominujú... Ale ono je to jedno... Keď veliká ryba sežere malú, beztak si to nikdo vyšetřovat nedovolí... Slyšels, jak dopadla ta poslankyňa europarlamentu? ... Ta Michel Rivasi? -- No tá, co chystala loni v červnu trestní oznámení na von der Leyenovou?" otázal se Ondra svého spolustolovníka.
Když ten zavrtěl hlavou, pokračoval: "Náhlá srdečná príhoda v kanceláři... A pritem vraj měla preventivní komplexní vyšetřéní dva dni před smrťou... Ale to bude určitě enem náhoda... Taká smola... No predsa aj pro tu Leyenovou, kerá sa mohla pred súdom očistit od šeckých tých křivých nařčení... Teraz sa určitě len tak nekdo nenajde, kdo by to po něj zvednúl..." dopověděl Ondra a na znamení znechucení zkřivil obličej.
"Co se dá na to říct?... Je to hnus..." zašklebil se kysele i Lukáš. "No ale teď sem někde če´ť, že se snad New York Times vobrátil na ten... Evropskej soudní dvůr... A maj to vyšetřovat."
"No tak to zasa nevím já... To mosí byt neco nového..." neskrýval Ondra překvapení. "Ale zatím sa, hochu, eště moc neraduj... Z Timesů neprichádzá nic náhodú... Trebárs sa jej chcú enem zbavit... Alebo ju právě tímto chcú osvobodzujícím rozsudkom očistit..."
"Nebo že by se farmafirmy do sebe navzájem zakously?" zaspekuloval Lukáš.
"Všecko je možné... Skorem nemožné je enem to, že sa dozvíme pravdu dřív než za patnáct, dvacet let... Esli vůbec nekdy... Keď tam hore... kór dneska... nejakú pravdu skorem nikdo neřeší..." dodal Ondra.
Oba se na chvíli odmlčeli.
Když Lukáš zpozoroval, že už se zahrádka poměrně vylidnila, mrknul se na hodinky: "Tý jo... to nám to zas letí dneska..."
Ondra to zkontroloval na mobilu: "No ale dobře že sa o tých věcách bavíme..."
"Vo tom žádnej spor... Tyto záležitosti je probrat třeba ..."
Hoši se pokusili svým těžce zkoušeným mluvidlům, navíc bičovaným alkoholem, poskytnout regenerační pauzu. Dlouho ale netrvala. První, kdo to nevydržel, byl Lukáš.
"Hele... Nechci tady votevírat kovid a ty roztoky... Ať tady nejsme až do rána... Ale nemůžu nezmínit spoustu vlivnejch vobětí tady týto špinavý hry... Třeba, Kary Mullis, Brandy Vaughanová, Andreas Noack nebo třeba Domenico Biscardi..." Zhluboka si povzdechl. "Ať si sakra ti paťasi válčej mezi sebou a nám dole daj svatej pokoj...! Když už se teda zrovna potřebujou mydlit mezi sebou navzájem, ať ti šmejdi pak aspoň nemaj čas votravovat nás...
"No jo... Ale ono je to dycky tak, že si to tý mocní vyřizujú mezi sebú nad tú obrovskú šachovnicú... Posunujú aj tyma velkýma figurama... jako dámy a věže... Tam sme my dva enem ti pěšáci..." filozofoval Ondra.
"Jo, jako v tý tvojí voblíbený pohádce, kde ti dva šmejdi s gustem plánovali vobětovat ty armádní voje... Ti se tím dokonce přímo bavili, měli to jako show... No a pak ten konec, jak je strčili do toho bahna...? To byl, hele, ten pravej důvod, proč se tomu říká pohádka..."
Ondra se poškábal na čele, což bývá neklamný znak toho, že se mu tam pod tou lebeční kostí cosi klube.
"No... Šak víš, jak to dělal ten chytrý sudca v Itálii s mafiú... Keď zistil, že s nima nepohne, lebo majú aj u tých karabiniérů svoje lidi, šél na to od lesa a začal chytrú diplomaciú... Takovým tým 'rozděl a panuj,' jak jsme to tu zpomínali... štěpit tu mafiu na menší skupinky... Útočit na ješitnosť tých bosů... Postupně ich rozeštvával jednoho protivá druhému..."
"No právě... Jak to chceš prosím tebe udělat, když ani nevíš, kdo to tam nahoře řídí?" namítal Lukáš se zoufalým výrazem.
"No dyť sem o tem mluvil... My dva, naprostí outsideři, asi těžko..." usmál se Ondra. "Ale myslím na ty 'iné vlivné', jak sme ich zpomínali... Že jako majú svoje zájmy na východě, válku si nepřejú a tak..."
"To jako že teda počkáme, až to tam nahoře někomu laskavě dojde?... Až jim konečně dojdou ty zdroje? ... Až začnou ti jakoby dobří konspirovat proti těm zlejm..? Ti rozumní proti těm nerozumnejm...? Když jsou vod tý naší reality víc či míň vodtržení všichni? ... Nejseš zas v nějaký pohádce, Ondrášu? ... Kde bereš jistotu, že se ani tidleti 'rozumní' neposaděj za ty šachovnice... nepostavěj se k těm vobrovskejm mapám s těma modelama tanků, raketometů a letadýlek... s takovějma těma hráběčkama, co je používaj krupiéři na žetony v ruletě... Že zas nezačnou všecky ty angličáky shrnovat i s těma pěšákama do vodpadkovýho koše... Jako teď na Ukrajině... Nebo dřív v Jemenu, ve Vietnamu, v Libyi, Iráku..." Lukáš začal divoce kroutit hlavou. "Nemotáme se v tý debatě už trochu v kruhu, Ondro?" Jako by jej už trochu přepadala malomyslnost, což u něj nebývalo obvyklé.
Tentokrát se ale rozhodit nenechal Ondra. Počkal, až Lukášovi dojde dech, až zklidní svoji divokou gestikulaci a vrátil diskusi zpět k psychiatrům i s tím rizikem, že se bude v těch myšlenkách možná i opakovat. 'Tyto věci jsou důležité', říkal si.
"Teraz nevím, jestli to je Hare nebo Dutton... Ale keď řešili, jak je neodvratné, že sa tý bastardi paťasi pravidelně zas a znova vyškrábú po zádoch tých ostatních... Nás, tých 'běžných prášků,' jak říkáš... Keď sme zrovna nepozorní... A jaké na to majú extra předpoklady... Jak sa v tej anonymizovanej společnosti a v jej pokročilej fázi vývoja vlastně už nedajú nijak zastavit... A tož... Ptali sa tých psychiatrů, jak to, že sa tam neudržíja na furt... A už sme to tady zpomínali... Žádný pátíček nesnese konkurenciu a dokáže s iným paťasom spolupracovat enem do tej doby, dokáď je z čeho brat... Keď bohatnú oba... Jak vyschnú zdroje, začne mezi nima nelítostná řežba. Taká, jak nelítostní oni sú... Dělit sa nebudú, to neumíja... Pustíja sa do sebja..."
"No jo, Ondrášu, to tady řešíme furt dokola... Můžeš mi ale sdělit, jestli ti vědci už spočítali, kolik let trvá takovej běžnej poločas rozpadu průměrnýho psychopata? ... To se totiž načekáme, než se ty schody začnou tam vodshora na základě tady toho tvýho psychopatickýho zákona volnýho pádu jaksi samy vod sebe zametat... To by nejspíš bylo to koště na tu Nobelovku, jak jsi říkal..."
"No tak jednak ty zdroje už dochádzajú. To vidíme všichni... Ale hlavně je treba, abysme k tomu my, tady dole, dali ten impuls... Přiškrtili im ty zdroje eště víc... Postavili sme sa im... Keď si budeme tady v tem hnoji furt nalhávat, jak úžasně sa máme, tak tý nahoře budú šeci spokojní... napapinkaní... vyspinkaní... Dyť vidíš, jak nadrzo prekrucujú realitu... Jak si vymýšlajú, jak to markýrujú... Lejú si do kapes prachy z neziskovek... Perú je v kampeličkách... Jeden prolhanější bastard než druhý... A lidi furt nic! ... Nechajú si klidně srat na hlavu... Asi mosíme dojít k temu zlomu... Na prah bolesti... Na hranu, kde už si fakt většina národa řekne: 'Už dost!'..."
"Většina národa si ještě furt myslí, že na tý hraně ještě nejsme... Kdy jim to dojde? ... Až budou na vokraji tý hluboký krize nebo vobčanský války? Až budou stát nad tou hlubokou bezednou propastí...? Až jako udělaj ten velkej krok vpřed...? Až prostě a dobře hoděj držku do tý jámy...?"
"Potem ti nezbývá, hochu, než to luďom neúnavně vysvětlovat, presvědčovat ich, burcovat..." Ondra znova povyskočil ze své židle a jeho vyvalené oči mířily na Lukáše jako dvě jaderné rakety čekající v otevřených silech na zmáčknutí červeného tlačítka. "No... A teď mi Luki, pověz, jak to uděláš, keď už nejsi ani tým patrovým důvěrníkom? ... Já su na ty svoje partajníky naštvaný... Ale aspoň to zkúšám... Tys to už vzdal, Lukine..."
"Hele Ondro... Vy jste tady na venkově ještě vesměs normální lidi... Jste víc spjatý s půdou, máte nějaký hospodářství... Držíte spolu... Máte svoji hrdost... Když vám vemou práci, tak se vo sebe nějak postaráte... Tady si můžeš sem tam s někým promluvit... Furt máš do tý svý kuchyně koho pozvat..."
Lukáš se na pár vteřin zastavil, aby si srovnal myšlenky... a pokračoval:
"Jenže ty nevíš, jak je to v těch velkejch městech... Tam ty neziskovky řáděj jako černá ruka... Pumpujou do toho prachy přetlakovou hadicí... Přednášej na školách, vybíraj si tam ty svoje budoucí kádry, pak je dlouhodobě voblbujou, vozej po těch svejch všivejch filiálkách po celým světě, aby je nakonec instalovali do všech stran..."
Chytil se demonstrativně oběma rukama za hlavu a obrátil oči v sloup:
"Si představ... Ti cizí agenti už školej dokonce i státní úředníky na ministerstvech... A soudce, tyvole... Třeba nejvyšší pražská státní zástupkyně Bradáčová a soudce vrchního správního soudu Šimka sou v Aspenu ... Miliardama vypolstrovaný americký agentuře... Co tam, kurva, dělaj?!"
Lukáš se tak právě vymanil z defenzivní polohy, kdy ho Ondra svým nečekaným výpadem hněvu zabořil hluboko do židle, a začal levitovat také. "Co dělá šéf českýho Aspenu v týmu prezidenta, kerej sám prolez Aspenem a teď je funkcionářem Globsecu... Když ti šmejdi potřebujou nějakou známou tvář, prohrabou se na tom politickým hnojišti mezi těma zkrachovalcema, co by si už v normálně fungující demokracii ani neškrtli, a vytáhnou je znova nahoru jako supernovy... Čím větší šejdíř a podrazák to je, tím líp, protože pak na něj maj kompro a von je na nich ještě závislejší... A vo to poslušnější... A vlastně je i vo to levnější... Podívej se na předsedy Evropský komise, to je jeden zkorumpovanej gauner vedle druhýho... Ti už na hlavě nemaj jen máslo, ale nosej tam rovnou suchej hajzl... Můžeš to pochopit, jak už je to všecko prolezlý? ... Prohnilý až do morku kosti? ... Co s tím chceš dělat? ... Dyť bejt tam mezi něma, už by mě stejně dávno rozmázli..."
"No tak možno právě preto ty traktory, Luki... Šecko má svoju logiku... Až ľudé jednúc dorazí do teho supermarketa, budú tam enem ty prázdné regály... A keď sa potem, celí hladoví, podívajú do zázemí a zistí, že tam sa krávy nedojíjú a pšenica im tam ve skladoch neroste, tak sa im v tých lebeňách možno aj nekerým rožne..."
"No právě... Možná... někerejm... se třeba rozsvítí... Aby už, kámo, nebylo, sakra, pozdě...! V tý pohádce přece ty dva grázly vod tý moci vodtáhli a strčili do toho bahna ti vosvícení, zmoudřelí monarchové ještě předtím, než ta válka začala... Tady v tom reálným světě se ale válčí furt... Tady de jenom vo to, jestli se nerozhoří ta válka totální... Vo který navíc víme i to, že si ji určitá skupina naprostejch pomatenců přímo vysnila..." Lukáš zapadnul zpátky do té své parlamentní lavice a odmlčel se.
Ondra jen tiše přikývl a sklopil zrak. Oběma na chvíli došla slova.
Napili se odstáté žbrndy před sebou. Snad jen proto, aby si udělali trochu pauzu od problému, se kterým si právě teď vlastně vůbec nevědí rady.
Po chvíli šermování vzájemně vyhýbavými pohledy jako první obrátil list Lukáš.
"Tak mě napadá... Nevíš, jak dopadli ti tři nerozluční rozkradači? Myslím ty tři Jánošíky naruby, co je čapnul tvůj táta..."
"'Jánošík naruby'? ... To je jako co, prosím ťa...?" pousmál se Ondra.
"To neznáš? ... Chudejm bere a bohatejm... jako třeba sobě... dává..."
"Jo táák... To ňa taky mohlo napadnút..." poklepal si Ondra na svůj spánek. "No, co vím, tak po Staňovi sa slehla zem. Toho sme už neviděli celé roky... Nechal tu ženu a tři děcka... Nevěďá o něm vraj nic... Jeňoš, ten už zasa sedí... Už kdoví pokolikáté... Naposledy za dajaké drogy... Dostal za to hodně naložené... Ten už při svojem věku z tej ďúry možno ani nevyleze... No a ten třetí, najvětší vykuk, Aleš, ten dokonca proti Jeňovi v tem posledním procese svědčíl... A že vraj ho dajako podrazíl či co... Nevím o tem konca kraja..."
"No a ten Aleš co? Vsadím se, že sedí taky..."
"No baže, hochu... Sedí... Na ministerstvu... Náměstek, kamaráde! Vloni nám tady dole ve městě prestrihával šnůru, jak tu otvírali bazén po rekonstrukci... Vraj hlavně pendluje medzi Prahú a Bruselom..."
"To je přesně von... Jak sem ti vo nich zrovna vyprávěl... Ta správná spojka do bruselskýho ráje... Na to navazování těch pevnejch, přátelskej a spolehlivejch vazeb s EU..." šklebil se Lukáš. "
Ondra se rozesmál. "Teďs mi tým připomňél Otíka z Vesničky střediskovej... Jak ho poslali do tej Prahy, do Dřevoplechu, navazovat ty dodavatelsko-odběratelské vztahy..."
"Jenže Otík byl blb... Tenhleten, bohužel, není... Tihleti sou vychcaní, jak mraky... A o to je to horší..." opáčil Lukáš.
"Já rozumím... Ale efekt na ty vztahy to bude mít ten samý..." trval si Ondra na svém.
"Nepochybuj, že tam Aleš mezi ně skvěle zapadnul... Jak říkáš, když je z čeho brát - a tam je zdrojů ještě pořád habaděj... Když se tak přehrabujou v tom našem 'výpalným', co jim tam tak vochotně posíláme, najednou uměj i spolupracovat..."
"Jako poslušná kolónia národa německého... nebo lepšej anglosaského... platíme týma volama, co ich posíláme do teho ich jalového parlamentu a tyma hřivnama stříbra..." glosoval Ondra.
"Že chtěj zrušit korunu, jsem slyšel, ale netušil sem, že už u nás platěj ukrajinský hřivny..." ušklíbl se Lukáš.
"No keď vidím ten krvavý válečný zrak teho našeho ukropremiéra... tej pojašenej ministryně války... teho poplantaného bakalářa na zamini... teho plivacího ombudsmana na hradě... Jak šeci sháňajú po celém světě muníciu, jak urvaní... Jak sa celá ta naša vláda a poslanci predháňájú, kdo sa do teho najnižšího komunikačního otvoru na tem žlutomodrém těle zarazí hlubšej... Je mi z teho na blití, Lukine, co tam dneskaj máme za prízemné, pinoživé odrbance..." rozčílil se Ondra.
"To je fakt... Ale pořád ještě nějak spolupracují... Aspoň navenek to tak vypadá... Hele... Nechci, Ondro, nějak spekulovat... Čistě akademicky, mezi náma... Tady ti tři přece zpočátku spolupracovali taky, že jo... A jak říkáš, když už začínaly docházet ty zdroje, kamrádšoft skončil a začali se podrážet... Jeden zmizel beze stopy, druhej sedí... Ten třetí si svoje nový zdroje našel... Asi byl chytřejší než ti dva, což...?"
Ondra přemýšlivě našpulil ústa. "No... Víš že máš možno aj pravdu...? Tata říkal, že Aleš vraj tehdá ze sebja robil najvětšího idiota... Zneužitého, ublíženého... A pritem býl skorej taková ta hlava tej ich bandy... Šak tých dvoch aj dost osolíl... Dostal potem aj najnižší trest... Až sme sa divili, že ho ti dvá zasejc tak snadno vzali mezi sebja..." potvrdil Ondra.
"Takový měl na ně vliv?" usmál se významně Lukáš. "Když jde vo kšeft... hele... když se potřebujou... tyhle věci pragmaticky neřešej...Voni sou jako ty vopice..." přidal Lukáš příměr. "Víš, jak černoši chytaj vopice?"
"Ne. Povídaj."
"Veme se flaška s průměrem hrdla přesně takovým, aby jím prošla vopičí pracka. Přikurtuje se ke stromu a strčí se do ní vořech. Jak ta vopice ten vořech chňapne, pracku s ním už nevytáhne... Chápeš... Vona je tak chamtivá, že se raděj nechá chytit než by ten vořech pustila..."
"No ja... To sú presně oni..." souhlasil Ondra.
"Takže voni se budou vo ten poslední vořech mydlit... Likvidovat se a požírat... Až do vokamžiku, kdy jich zůstane už jen pár vosamocenejch... Možná třebas nakonec už jen ten jeden, poslední psychouš... Ale co se bude dít pak?" vyzvídal Lukáš s laškovně pozvedlým koutkem.
"No toho potem dajú do formalínu a vystavíjú v Národním muzeu v oddělení příšer..." usmál se už zase Ondra.
"Počúvaj..." pokračoval, "záleží na tem, kam až bude šahat jeho moc medzi tyma ostatníma, rozumnějšíma, co nemajú v hlavě taký guláš jako on... Keď bude tá moc až príliš velká a ľudé dosť hlúpí, tak zničí celú planetu..."
Ještě než se Lukáš stihl nadechnout, dodal: "Ale zatím sa tak eště nikdy nestalo... Ľudé to nedovolili... To znamená, že ta očistná katarzia v tej společnosti dycky v určitém kritickém momentě zafunguje... No keď si uvědomíš, že už je tu fakticky enem tých pár posledních orechů, tož to ide tak nejak samo..."
Lukáš chtěl zprvu reagovat slovy jako 'Fakt dobrá vyhlídka...', ale po tom Ondrově dodatku si už jen smutně povzdechl a napil se, už jen tak nějak mechanicky, toho svého v hanbě zapomenutého pivka. Už cítil, že by slovy o milionech obětí a tak dále jen opakoval to, co už bylo několikrát řečeno a že by se vraceli zpátky do té samé slepé uličky, ve které už několikrát byli...
Pokračoval ovšem Ondra.
"Znova. Totéž trocha inak. Takto to dycky v dějinách probíhalo: Skončila válka. Budovalo sa. Pospolitost. Česť. Morální hodnoty... Paťasi neměli šancu, lebo ty lenivé ludry v tem tvořivém budovatelském prostředí čučali, jak péro z gauča..." Ondra naznačil rukou velký oblouk. "Letěl čas a ľudé zpohodlněli. Prišla jedna, druhá generácia míru. Užívání života. Honba za luxusom. Carpe diem!" Další oblouk. "A najednúc: čáry máry fuk! ... A ty zrúdy sú ve vládě... No a potem co? ... Zasa prídú války... A furt dokola.."
Ondra své dneska zvláště oblíbené gesto zmaru mávnutím rukou doprovodil nepředstíraným sdceryvným výrazem ustaraného baseta, kterému zrovna pohřbili jeho milovanou fenku:
"Tak eště přemýšlám, že ňa to nenapadlo takto stejně uvažovat aj o tých třech dacanoch... Tos mi musel řéct až ty..."
Lukáš si dvěma prsty poplácal své zamčené rty, což bylo u něj gesto maximálního soustředění a pak pravil:
"A zase jsme u toho... Jestli to není, Ondro, právě v tom, že nám u tady těchhle bytostně osobních věcí ty naše emoce až moc zatemňujou to klidný racionální uvažování, rozumíš... Toho ty chladnokrevný bestie hojně využívaj... Zneužívaj zamilovanosti, strachu, radosti, pocitu štěstí toho druhýho... Právě v těchhle okamžicích útočej... Vodpoutávaj pozornost svý voběti... Jako ta kobra... Jako kapsáři, co kradou peněženky..."
Ondra přikývl. "Jestli my sa tady furt právě krz ty emócie... furt dokola... nesnažíme pochopit to, co sa z hlediska ich myšléní vlastně pochopit nedá... My mosíme byt trochu aj jako oni... No ta múdrost psychopatů... Veď právě preto máme ty dvě půlky mozku tak rozdílné... A ti psychiatři věďá už dávno, že majú pracovat obě vyváženě... Keď užíváme enem tu pravú, emočnú polovicu, sme na tom vlastně stejně blbě jako oni, keří k něj majú prístup obmedzený... Sú skoro enem chladně racionálný... Našú výhodú ale je, že máme funkčné obě... Máme dvě pistole na opasku... Oni enem jednu..."
"Napadá mě jinej příměr..." přihlásil se o slovo Lukáš. "Je to jako když maj dva jedinci každej dva mobily... A dycky jeden z nich maj vypnutej v šuplíku... A pak dyž si navzájem volaj, tak zásadně na ten druhej... vypnutej..."
"Jo, presně..." ocenil myšlenku Ondra. "My si ten druhý zapnút možem... Keď nás to napadne..."
"No právě... Když nás to napadne..." zachmuřil se Lukáš. "Dneska jako by lidi ani nevěděli, že ten druhej mobil maj..."
"Myslíjú si, že ho nepotřebujú... -- Paťasi si ho nezapnú, lebo im ho sudičky do tej kolébky buď nedali vůbec, alebo im tam podstrčili enem nejakého nefunkčného šmejda... A tady nekde bude to zakopané psisko... Je to šecko na nás, co s tým urobíme... Enem na nás..."
12
Mezitím už slunko téměř zapadlo a stíny špinavých žárovek začaly na dosud ještě neblikajícím slaměném šibeničákovi vykreslovat všelijaké strašidelné figury.
Na celé zahrádce už zůstali jen sami dva.
Po chvíli Lukášovi otrnulo a pokusil se nabídnout na věc trochu jiný, povzbudivější pohled.
"Dnes tady, holt, Ondro, asi všecko nevyřešíme. Vypadá to, že nás ta nobelovka mine... Ale vezměme to z tý lepší stránky... Právě teď sme vlastně na pokraji takový úžasný vývojový éry, tybrďo... Můžem tady ten blbej gordickej uzel přetnout... Máme epochální šanci... jedinečnou možnost... tu nad našima hlavama visící hrozbu další světový psychovlády -- poprvý vodvrátit..." Lukáš kladl tato poslední slova před sebe, pomalu a rozvážně, jako nějaké vzácné klenoty a ve stejném duchu i pokračoval.
"Můžem rozehnat ty hnusný černý mraky... A ty zrůdičky prostě vyselektovat... Exaktní věda vstupuje do psychologie... do sociologie... do všech složek společnosti... Píše novou kapitolu lidskejch dějin... Určitý sociální inženýrství... kerý sme dycky z duše nenáviděli... kdyby bylo pod přísnou kontrolou... by možná nebylo až tak od věci, že jo..."
"No šak co s tým paťasom robili ti neandrtálci v tej tlupě!" skočil mu do toho Ondra razantně. "Nepotrebovali titul ze Sorbonny k temu, aby mohli nejakého problémového jedinca pěkně po svojom, tak nejak demokraticky zinženýrovat, no né?"
"Naprostý souhlas..." nezlobil se Lukáš. "Dnes, kdy už nemáme v tom hustým davu hlav šanci rozpoznat, kdo je nebezpečnej, si tímto pomůžem... Zabráníme tomu... no... řekněme... periodickýmu... cyklickýmu... klopýtání lidskejch dějin..."
"Hezkýýý!" zatleskal Ondra nadšeně. "Z tebja začíná byt básník aj filozof v jednom..." Usmál se a spojil palec a ukazovák do písmene 'OK'. "Dobrý výraz, to 'periodické, cyklické klopýtání'... Jo... Dycky vstanem... ty příšery nám nastavíja nohu... a tak zakopnem a padnem na hubu... a znova vstanem... A tak furt jak na kafemlýnku... Jak u blbých... Jak dybysme sa neuměli poučit a nedělat furt ty stejné chyby..."
Ondra najednou pocítil, jak mu ta režná začíná v hlavě nepříjemně splétat myšlenky jako tatar na mrskačku. Zrovna dneska se ale zmrskat nepotřeboval. To, co dnes řešili, bylo pro oba dva hodně důležité. A tak pocit, že se s Lukášem začínají vracet někam, kde už dnes nejméně jednou byli, ho znepokojoval a připisoval to také té krátkodobé alkoholické špičce. Zhluboka se nadechl, napřímil na židli a začal vnitřně bičovat svoje smysly, aby se z toho otupení probral. Pak jej ale napadlo, jestli se oba aktéři nevracejí stále zpět prostě jen proto, že ten problém zkrátka na první dobrou nevyřešili...
"Někeří jedinci dělaj stejný chyby celej život pořád dokola... Co potom můžeš chtít vod novejch, nezralejch a neznalejch mladejch... třeba vob jednu generaci... co s těma hrůzama nemaj pražádnou zkušenost..." pravil Lukáš, aby se pak chytil zamyšleně za bradu a vnesl do diskuse nový, tvořivý impuls:
"Tak mě teď napadá... Když se ti mladí nezkazej, ale už se s tím roděj... Kdy to u nich začíná bejt nápadný...? Dá se něco vodhalit už třebas někdy v dětskym věku?"
"Moc dobrá a možno aj do budúcnosti ta naprosto zásadní otázka, Lukine..." pochválil jej Ondra a viditelně pookřál.
"Tady sú kolem teho dosť rozpory... Sú tu zákony na ochranu dětí a plamenní bojovníci za ich práva... U nekerých psychologů a psychiatrů furt eště existuje taká ta naivní predstava, že sa děcko rodí jako 'tabula rasa,' ten 'nepopsaný list' ... To sú tý samí hlupáci, co si kedysi mysleli, že sa dá homosexualita naučit alebo vyléčit... Lenže esli je problém s vyšetrováním dospělých, u dětí je to eště viacej svázanější a ti vědci sú popotahovaní šelijakýma týma neziskovkama a úřadama na ochranu dětí... A pritem majú velmi dobré výsledky...!"
"Dyť přece rozpoznat to už v dětství znamená ušetřit tu společnost velkejch škod..." pokračoval v úvaze i Lukáš. "Zpracovat jej, ještě když je tvárnej... A vlastně v konečným důsledku uchránit i jeho samotnýho, aby pak nebyl s tou většinou v rozporu..."
"No istěže. Je to logické... Ale u nekerých úřadú s logikú daleko nedojdeš..." ušklíbl se Ondra výmluvně. "Jo, je to naprosto klúčové. Odhalit to v ranej fázi. Už v predškolnom věku... Metódy na to už existujú... Keď to zasa hodně zjednoduším: U děcek sa trebárs nerozezná sobeckost alebo prolhanosť... Jednoducho preto, že malé děcka, keď ich eště ovládá ten pud slasti... ten freudovský 'id'... sú sobecké a lžou vlastě šecky... Co ale u nich rozeznáš, je ten nápadný citový chlad... Inak si hrajú s hračkama, inak sa chovajú ke zvířatám... Ti inteligentní psychoši, co sú pre společnosť tú najvětší hrozbú, tý ničitelé celých komunit a dokonca aj celých národů... Právě tých je treba odhalit skorej, než sa to naučíja predstírat, markýrovat... Potem už sa to rozpoznává dost blbě..."
Ondra pokýval hlavou, jako by chtěl těm slovům, která právě vyslovil, dodat ještě vyšší vážnosti. "Naučme sa myslet inak... A znova opakuju: nerobme ty samé chyby..."
"Jenže tady máš další problém... Když už vlastně dneska nefunguje ani to mezigenerační předávání praxe..." domýšlel to Lukáš. "Mladejm chybí respekt, úcta k tý předchozí zkušenosti... Když neznáš to starý, na jakejch znalostech chceš pak vymyslet něco novýho? To pak jen furt dokola vymejšlíme kolo..."
"A ty sa divíš?" naježil se Ondra. "Keď vyprávjajú děckám ve škole, jak sú staří ľudé hlúpí? Jak majú zastaralé myšlení? Jak im utekla doba? Že ani vlastní rodiče nemajú poslúchat? Dyť školáci na prvém stupni si možú vybrat jedno ze stopadesáti pohlaví... nechat sa přeoperovat trebárs na orangutána..! A vlastní rodiče im do teho nemožú ani kecnút...?! No kde to sme?!"
"Snažej se urvat celou generaci pro sebe..." potvrdil Lukáš. "Vodpoutat je vod rodičů a prarodičů a voblbnout je v těch neziskovkách těma progresivistickejma žvástama..."
"No šak co udělal Hitler, keď dostal v dvacátém třetím při tem pivním puči po hubě?... Řekl: 'Já sa vrátím, vychovám si vlastní následovníky a vyhraju volby!' ... A jak sľúbil, tak sa aj stalo... Vypiplal si svoju indoktrinovanú mládež, Hitlerjugend, a za deset roků vyhrál volby... A stejně tak to bylo predsa aj v Sojuzu alebo v Číně, Lukine... Nebo teď v žlutomodrém na Ukrajině... Najprv už v devadesátkách a hlavně po tem Majdanu..."
"A tim vzniká jedna nebo dvě generace těch pomatenejch vinnejch mušek... Sněhovejch vloček... Ztracenejch, nikde neukotvenejch bludiček vytrženejch ze staletejch vazeb kulturních tradic... Co jen blouděj vokolo tý brusele jako ty stříbrný mouchy kolem suchýho hajzlu... A netušej, kerá bije... Protože jim v hlavě záměrně dělaj naprostej galimatyáš..."
"A v prípadě tej Ukrajiny už polovina jednej generácie leží na krchově..." zazdil to Ondra rezolutně a hořce dodal:
"A ti naši mladí... tým ideologickým průplachem... deň za dňom... po jedovatých kvapkách... masakrovaní ubožáci... sú možná další na řadě..!"
Oba se znova na chvíli odmlčeli.
Lukáš v hlubokém zamyšlení bezděčně šoupal svým rozpitým kríglem, úhledně a pečlivě usazeném na keramickém tácku, po stole okolo čistého popelníku, jako by se tím hlásil o slovo.
"Hele... Už se, Ondro, ani nedivím, proč už se ti prezidenti a premiéři nebráněj, když je někdo vosočí, že sou psychopati... Dyť jim to ti známí psychiatři naznačujou nebo přímo vzkazujou co chvíli... Tuhle Bushovi...támhhle Blairovi..."
"No asi jim už ty ich právnické tlupy dobře poradily, ať to nerobíja. Lebo keby je potem do tej ďúry fakt strčili... myslím tím to vyšetřéní na nejakém tem cétéčku... a keby im to v tej lebeni nafotili... a naměřili... Ajajaj...! To by sa možná národ hodně divíl..." pozvedl Ondra svoje křovinaté obočí.
"Je to super věc, tenhle monitoring... Akorát... Znáš to... Každá mince má dvě strany... Trošku se vobábám, že voni budou tvrdit, že se to dá zneužít... Že z toho může bejt nějaký stigma, nálepka... a tydle ty etický věci..." narazil Lukáš v zápětí na další problém.
"No jistěéé..." rozpřáhl Ondra divoce své svalnaté ruce. "Tady tý sú ti první, kdo by to rádi zneužili... Enem sobě k užitku..." utrousil posměšně. "Jasnačka... Už teď sa třesú na to, jak s tým budú moct lidi manipulovat, nehonestovat, odstavovat z politiky... Lenže! ... Zkus si predstavit, že pro vysokú funkciu v politice, na súdě, ve vysokém úřadě... alebo aj v korporátu, kde si súkromníci nastavíja takéto pravidla... Že tam všude bude nutné absolvovat PCL test... Každý rozumný manažer už bude vědět, jakých škod sa při tem ušetří! ...Keď sa nebude podvádzat, alebo hrubo ovlivňovat ta zkušební metodika... a to by už teda mosely byt kolosální podvody, lebo to majú dneskaj po celém světě zmáknuté a dbajú na to velmi prísně... po tem protřídění personálu už pak nebude nikdo, kdo by teho zneužil... To by si ale mosela celá společnost najprv uvědomit, jak sakra důležité to je... A trvat na tem až do důsledků... A to bude eště řádná práca... Ty lidi o tem prevědčit... Tam eště ani zdaleka nejsme, Lukine..."
Lukáš se ale najít nějakou společensky schůdnou cestu přece jen pokusil.
"No když bude lidem řádně vysvětleno, že nejde vo to někoho stigmatizovat... vyloučit ze společnosti... ale naopak mu najít to správný místo, kde může bejt užitečnej... Prostě ta dnes tolik proklamovaná 'inkluze'... Možná tam někde by mohlo bejt řešení... Tak nějak by se na to třebas mohlo jít, co myslíš...?"
"Jo... U homosexuála to bylo též kdysi stigma... Zvlášť tady na dědině... Skorej sme každý nekoho takého též znali. Alebo spíš to o něm tušili. Žili sme vedľa nich, hráli s nima fotbal... Ich orientáciu sme nechápali, ale dajako sme to ignorovali... Oni sa s tým nechlubili a nikdo rozumný ich za to netrestál... Dnes je dobře, že sa k temu veřejně hlásíja a nemosíja sa za nic stydět. Nemajú to lehké jako menšina... Problém je enem v tem, keď sa okolo teho dělá ten zbytečný humbuk... Jako s tým manželstvím pre šeckých... Ty pouliční maršparády... Ty debilní převleky... To už je zasa druhý extrém...!"
"No já sem taky pro," souhlasil Lukáš. "Je dobře, že už si můžou žít normální život... A přeju jim to... Ale taky souhlas, že ta tolerance platí jen pokud s tim nevotravujou vostatní! ... Já je taky nebuzeruju, že sem hetero. Maj jinej druh vosobnosti a už se tak narodili... No a právě v tom to maj, pátíčci... jak jim tak láskyplně říkáš... dost podobný... Kéž by se to teda i těm v tý jejich inkluzi povedlo prosadit a zpropagovat, aby mohli bejt nějak naplněný... spokojený... a nevotravovali vostatní... Teda... přirozeně... myslím ty, co to skóre nemaj extrémně vysoko a dá se s nima vegetovat..."
V tom se Lukáš na chvíli zarazil. "Hele... Když se tak poslouchám, ty mě tím svym nakažlivým humanismem jednou zlikviduješ, chlape!" rozesmál se. "Na začátku týhle diskuse bych nevěřil, že něco takovýho jako 'inkluze psychoptata do společnosti' vůbec kdy vyslovím... Na to se musím fakt napít..." rozesmál se sám nad sebou.
Ondra se podobně rozveseleně připojil. "No, Lukine... Zajímavé je, že ve stejnú chvílu ňa zasa pro změnu úplně polilo, keď sem si predstavíl, jak budú pátíčci štrádovat po ulicách a dělat ty svoje parády... Trebárs s těma satanistickýma znakama... V masce kozla a s obráceným krížom alebo pentagramom..." Ušklíbl se a chytil za hlavu: "Keby s tým vylezli na náves u nás na dědině a šli na to tým stejným cirkusáckým způsobem, jak ti uřvaní buzeranti, tak ich naši chlapi aj s tyma monstrancema nacpů do popelnic... Ľudé by ich takto začali skorej lynčovat než integrovat..."
"Hele... S tou inkluzí... Vem si třeba takový pedofily..." pootevřel Lukáš další Pandořinu skříňku... "Může snad bejt nějaký citlivější téma než vohrožení dětí? A přitom už i ti peďáci maj svoje sdružení, vlastní propagaci a tak..."
"No ale tam to zas hrajú na to, že oni ve skutečnosti ty děti milujú... Jako viacej než my, ostatní... My, běžní práškové..."
"Tobě se ten výraz nějak zalíbil, Ondrášu..." usmál se Lukáš.
"No ja... Je to také povznášajúcí..." zašklebil se Ondra posměšně a pokračoval ve výkladu.
"Tvrdíja, že by v životě děcku neublížili... A že enem malá část sú zvrhlíci... I keď, statisticky v tem majú do určitej míry asi pravdu..."
"Ale to je ovšem nijak neopravňuje, aby s dětma pracovali... A neopravňuje to soudy, aby je vyviňovali, pokud něco spáchaj... Což se dneska zhusta děje... Ty tlaky jim nadržovat tady už máme... Vždyť ta 'pozitivní diskriminace' je zas jen diskriminace... Mimochodem, feťáka přeci taky nenecháš pracovat ve skladu narkotik, že jo..."
"Tož keď sa nad tým zamyslíš... Kdo je to vlastně ten 'pedofil'? ... To je osoba, kerú sexuálně vzrušujú děti... Přemýšlal sem nad tým už mockrát. Na jednu stranu, já taky pracuju s tak krásnýma babama, že mě napadajú kolikrát šelijaké divoké predstavy... A občas, výnimočně, snáď aj nejaké to slůvko rozverné ve srandě padne... Ale tým to také končí... Do nejaké akce to má sakra daleko...!"
"...Rozverný slůvko, hele...? Že padne..? Ale po-dí-vej-me-se-na-něj... Kdo by to do tý naší tichý vody řek...?" škádlil Ondru Lukáš s širokým úsměvem. "No to mi teda pověz nějakej příklad, ať se přiučím... Copak z tebe padalo?"
Ondra lehce zčervenal. "No tebja v týchto věcách učit, to bych si fakt netrúfl... To by bylo nošéní polen do lesa... Nebo tých soch do Athén..." mrknul na Lukáše. "
"Sov do Athén..." opravil jej Lukáš. " Ale to je jedno... Povídej, přeháněj...!"
"No nic... Enem také blbosti... Já nevím... Trebárs jednúc se nám, chlapom, zamíchala do rozhovora o fotbale jedna obzvlášť vyvinutá kolegyňa. Z našeho rozhovoru pochopila, že si jedenkrát do týždňa chodíváme zahrát. A že to jako kedysi hrávala a že by si šla nekdy kopnút taky. Chlapy to vyděsilo a zarytě mlčali. No... Predstava, že nás tam baba příjde vyškolit, jak sa to má hrát, byla pre nekerých, pravda, ťažko stravitelná... Ale já si říkám: no šak co, ať nám to ukáže, veď sa z teho šeci neposerem..."
"Hořím zvědavostí, co ti nakonec ukázala, Ondrášu..." dobíral si jej Lukáš.
"Nevyrušuj a poslúchaj..." mrknul na Lukáše Ondra. "A tak sem do teho trapného ticha chcel neco řéct... A tož povídám: 'Klidně dondi, Barčo... Já ti budu tam dopředu posílat přihrávky... Já umím také krásné dlúhé pasy vzduchom... Ale mosíš mi slúbit, že nebudeš ten balón tlumit na prsa... My máme taký ten malý, futsalový... A enem jeden... Co kebysme ho už potem nenašli..."
"Ale podívejme... 'Pasy vzduchem', říkáš? ... Tak tenhle skrytej erotickej význam neznám. Vo tom není v Kámasútře ani slovo. To budeš muset připsal další svazek... Tvejch pamětí..." bavil se skvěle Lukáš. "Hele a Božence si vo tom už vyprávěl? Jak by jsi chtěl hledal ten balón...? Ty chlípníku...?" smál se Lukáš na celé kolo. "A co na to vona? Neurazila se?"
"Ale houby... Len taká improvizácia... Barča je na také kecy mezi chlapama zvyklá... Nedávno sme sa trebárs u kafe bavili o tem skandálním atletovi, co sa vydává za ženskú a porážá tam ty ubožačky drtivě o celú cílovú rovinku... A jeden kolega si šprengul, že vraj to majú aj ty ženské mezi sebú dosť nespravedlivé... No že tady Barča keby běhala stovku, tak jej stačí sa enem trocha zhúpnút v startovních blokách a vyhraje o prsa každý závod..."
Lukáš se smíchy zlomil v pase. "A co na to vona...?"
"Směje sa... Jej to dycky polichotí..."
"No tak je to oukej, ne?"
"Jistě... Je to dospělá baba, co už má rozum, předvídá, kam by ju nejaké laškování mohlo dovést... Ví, kedy je treba to zastavit... A može sa aj bránit... Lenže..!" Ondra opět zvážněl. "Chcel bys, aby dajaký pedoš pracoval s tvojim děckem nekde měsíc na táboře? ... No já teda ne! ... A je to fuk, esli je alebo neni schopný nekomu ublížit..." pravil důrazně.
"Mě na tobě, Ondrášu, fascinuje, jak ty máš ty psýché těch lidiček prošpekulovaný až do posledního detailu... Jak chceš bejt za každejch vokolností spravedlivej..." smál se dobromyslně Lukáš. "Ale shodnem se na tom, že: 'Pedofil u dětí? Nikdy a tečka!'"
Lukášův vodorovný řez dlaní rozdělil vzduch na dvě jasné a zřetelně oddělené poloviny.
"Nevím, jestli jsi vo tom slyšel..." pokračoval, "ale nedávno jednoho čapli, že vosahával děcka na táboře. Přiznal se, dostal podmínku, ale činnost s dětma mu, tyvole, nezakázali... Tak mi pověz, co je to za bordel?! ... No víš, vo co mi de? Děsím se, aby to snad nebyl nějakej lobbing... Dovedeš si představit, do jak smrdutýho bahna bysme se s takovejma věcma mohli dostat?"
"No tady tyto věci sú hodně zlé, to máš pravdu...! Ale to bysme sa mohli dostat k potratom... k tej změně pohlaví... k eutanázii... obchodom s orgánama... ideologickej indoktrinácii mimo biologickú rodinu... a tak dál... Radši ani nedomýšlat..!"
Ondra raději udělal pár vteřin předěl. Ani toto téma, ani žádné další už v tuto chvíli rozvíjet nechtěl. Cítil, jak mu v tom rozrušení stoupá krev do hlavy...
Ale po chvíli zamyšlení mu to přeci jen nedalo, a ještě pomalu a se vší vážností dodal:
"Všiml sis, že sme zasa u teho samého? ... Keď bude ten pedofil mět vysoké skóre PCL, nesmí chodit bez dohľadu ani po ulici... Keď ho bude mět nízké, nic nehrozí... Ať si v duchu snívá, o čem sa mu chce... Ale ne jako učitel na základce, alebo školník, ale trebárs nekde v kanclu na finančáku, alebo u soustruhu ve fabrice..." čímž Ondra vrátil téma zase k meritu diskuse.
"No dyť jo... Vono přece vlastně vůbec nejde vo to, jestli je to pedofil... zoofil... nekrofil... gerontofil... nebo něco podobnýho... Důležitý přeci je, jakej to je paťas... No souhlas...!" přitakal kamarád a usmál se.
Ondra položil souhlasně obě dlaně na stůl. "No keď si vezmeš tých padesát až skoro osumdesát procent těžkých zločinů, co spáchá to titěrné procento tých podhoděnců... Trebárs prokazatelně najmeněj polovicu vražd všetkých policajtů v Americe, a to eště při tem ich benevolentním měřéní..."
"Co tu vlastně furt řešíme, že..." uchicht se Lukáš a pleskl se rukama po tvářích... "Vlastně bude bohatě stačit, když dostanem pod kontrolu tady tenhleten živel a je do značný míry vymalováno... Budem si najednou žít jako ráji..."
"Sú to taky lidi... Vlastně ubožáci... Tací 'mrzáci ducha.' "probudil se v Ondrovi jeho vnitřní samaritán. "Ich práca a vlastně celý ich život neni dajaké tvoření nečeho nového, pěkného, trvalého, prospěšného... Ale enem zdroj pomíjivých zážitků... Už sme sa o tem dneskaj bavili... Dajaké 'štěstí', to oni neznajú..."
Pak se na chvíli zamyslel, aby následně jen rezolutně mávl rukou, v podobném horizontálním gestu, jako to předtím udělal Lukáš:
"Prostě nedá sa nic robit... Mosí byt zkrátka pod prísným dohľadom... A basta!"
"Takhle se mi líbíš, Ondrášu! Hezky ráznej a rozhodnej," šprengoval ho Lukáš se širokým úsměvem.
"No ták... Nedělaj zo ňa půdorys!" zvednul Ondra lehce nasupeně svůj hlas a zbrunátněl. Ne však proto, že by proti kamarádovi pociťoval nějakou skutečnou zlost, ale naopak spíš tím, jak si v hlavě sebekriticky slovo od slova zpětně sumíroval, co právě vyslovil... Lukáš to přitom myslel jako pochvalu a rozesmál se ještě víc, protože tyto Ondrovy místní výrazy přímo miloval a nesmírně se jimi bavil... Což Ondru zase o to víc mátlo...
Zkušenou šenkýřku její dobře vycvičené radary vylákaly na neplánovanovanou kontrolní obhlídku zahrádky. Zvlášť když zpozorovala, jak Ondrův výraz tváře čím dál víc připomíná rudé bojové líčení nějakého indiánského kmene. Inu, čím víc se blíží zavírací hodina, tím víc je třeba se mít na pozoru...
13
Když se ale Helena nenápadně připlížila, aby osondovala atmosféru toho posledního zápasu argumentů na té úplně poslední soutěžní žíněnce zahradní části jejího stadionu, uklidnila se...
Lukáš pochopil, že je třeba z Ondry vypustit trochu páry, těch jeho pochybností, a tak se dal do vysvětlování.
"No ne, kámo, však já to nemyslím ve zlým... Vždyť mně se to na tobě naopak líbí.... Však víš... Beru to dost podobně, jen to neřeším až do takový... prostě... citový hloubky... jo? Jestli mi rozumíš... Chtěl sem vlastně jen na konto těch pátíčků říct, že voni se s tím dohledem zas kór tolik trápit nebudou a my vostatní budem mít aspoň klid k žití..."
"No to rychtych, Lukine!" usmál se nakonec Ondra. "No vidíš... A teď, jaks to řekl, sem si konečně vzpomněl na teho Wericha... Jak sme mluvili o tej duši... Kerú paťasi nemajú... On kdesi napsál: 'Člověk, kerý nikdy neplakal, nežil opravdový život...' "
Helena už měla skoro prázdno a pomalu začínala s úklidem. Ovšem Oběšenec je jedna z posledních klasických hospod, kde se zavírá až s odchodem posledního hosta. Na druhou stranu, málokdy se stává že by tam někdo personál týral do pozdních ranních hodin. Na dědině se chodí spávat dřív než ve městech.
V případě potřeby ovšem nastupuje jednotka jakési soukromé pořádkové policie, majitelům hospody vždy ochotně k ruce. Jsou to místní štamgasti, kteří mají svůj privilegovaný stůl hned vedle čepu, jehož každá židle má příslušnou bohatě zdobenou jmenovku. Jsou to sice výkonní pijáci, ale současně i náruživí karbaníci, co si přece jen potřebují udržet určité soustředění. Navíc, většinou chlapi od těžkého řemesla, kteří zpravidla chodí druhý den ráno do rachoty.
Proto když se něco semele nebo se k tomu třeba jen schyluje, můžeme zahlédnout hospodského Hynka, jak s prosebným obličejem přistupuje k jejich stolu, něco jim vysvětluje a podává žlutou pogumovanou zástěru. Načež si ji jeden z nich plácne na rameno a buď sám nebo s nějakým parťákem odcházejí zjednat pořádek. Pokud se jich zvedne víc, nebo snad, probůh, úplně všichni, pak je radno co nejrychleji zaplatit a zamířit k východu. To nevěstí nic dobrého.
Obvykle je ale možno jen sledovat, jak si ten chasník přehodí nějakého už nefunkčního, společensky unaveného hosta přes to rameno, které si preventivně chrání před znečištěním tou zástěrou, a vynáší jej vstupní brankou někam do přírody. Za teplých nocí většinou postačí posazení do trávy. Samozřejmě ve stabilizované poloze, jak záchranář Hynek nikdy nezapomene připomenout... Aby se dotyčnému nestaly osudnými ty jediné produkty svých investic za posledních několik hodin... V horším případě se vzpurný jedinec zaklekává nebo vyvádí v kravatě. Na facky, či snad i něco horšího, dochází jen málokdy. Pak už to ale stojí za to. Takřka výhradně se pak o takováto zpestření starají přespolní nebo cizinci.
Adrenalinový výlet takovýchto narušitelů obecního pořádku pak většinou končí dost neslavně, často s hlavou zabořenou v nejbližším hnoji. Místní jsou patřičně hrdí na to, že si to tady vždycky vyřeší sami. Policie sem jezdí jen velmi vzácně. A když už, tak obvykle stojí za plotem a skandovaně fandí místním jako při fotbale...
"To řek hezky ten Werich..." reagoval Lukáš.
"To je fakt..." pomyslela si sama pro sebe Helena. Přestala předstírat, že otírá stoly a lehce naměkko odplula zase zpět do budovy.
"...Jenže to je právě něco, co jim nikdy nevysvětlíš... To voni nepochopěj..." pokračoval Lukáš v reakci na Ondrova slova.
"No právě, Luki... My houby rozumíme temu ich životu a oni zasa nerozumíja temu našemu... Buďme za ty naše emócie rádi... A važme si teho... Že v sebe tu ľudskosť... tu dušu...máme... Pečujme o ty vztahy... Inak, kdo toto nechápe, bude to moset pochopit až potem v dajakej tvrdej lekcii života, kerú si sám svojou ledabylosťou přivolá..."
Ondra se zase uvelebil na židli a rozpřáhl svoje prostorné dlaně, což znamenalo, že spustí něco delšího a zásadního.
"Dyť to vidíš všude kolem sebja... Lidi dneskaj nepotřebujú zemědělce... Dyť sa dá šecko kúpit za rohem v sámošce... Nepotřebujú energie - hlavně keď potrápí rusáky... Odhodlání im ale bude fungovat enem dokáď to jednúc fakt nevypnú... Bojovnosť v nich potrvá, dokáď nepřijedú k pumpě, kde bude svítit taká cifra, že sa im z teho srolujú gatě až k zadku... Možno tam bude sucho úplně! Nebude tam svítit vůbec nic... Potem strčí káru do stodoly a udělá z ní králikárnu... Pražák kdesi na Jižním městě jednúc dojde do konzumu a tam najde enem samé prázdné regály... A tak si strčí na bytovce do jedného pokoja prasa a do druhého krávu... A všeci tu začnem tu evolúciu zasa nanovo..."
Plácnul si dlaní mocně do čela: "Potřebujem si tu hubu natlúct... A fest...! Abysme si to uvědomili!"
"Jen jestli nám to 'uvědomění' pak ještě vůbec dovolej? ... Vždyť víš, co řek ten ideovej myslitel z toho Světovýho ekonomickýho fóra... Ten Juval Harari... Řek, že když datlové, pštrosi nebo medúzy nemaj žádná práva, proč by je měli mít nějací lidi...?" Lukáš symetricky napodobil Ondru a bezděčně si plácnul dlaní na čelo také, k čemuž dodal: "A sme zas zpátky na stromech, vole..."
"Šak on to určitě pochopí, až jednúc kdosi tu jeho teoriu vyzkúšá na něm samotném... Až aj jemu dajú tu jeho vlastní odporně hořkú medicínu ochutnat též..." rozohnil se Ondra.
"Něco takovýho si ten trouba nikdy nepřipustí..." zakroutil Lukáš hlavou. "Voni si myslej, že když se vyškrábali tak vysoko, do těch bezpečnejch korun stromů toho etážovýho pralesa, tak ten plazivej hmyz tam na ně zespoda nemůže..."
"No... Zasa sme u teho... Zatým sú lidi eště relativně v pohodě... Ale jednúc, Lukine, až dorazí ta skutečná bída!" Ondrův ukazovák je opět v akci... "Pak sa naserú a podpálíja im to ich parazitické jmelí rovno pod zadkem..."
"Ti idioti si myslej, že když maj vochranky jako malý armády a v horách vykotlaný luxusní bunkry, tak si můžou dělat ve světě bordel, jak se jim zlíbí..." ušklíbl se Lukáš kysele.
Oba dva se dostávali do pořádné ráže.
Ani si přitom nevšimli, že jim Helena s prázdnými talíři zkonfiskovala i zbytky té kalné vody, co jim ještě strašila na stole a lupla jim tam místo toho dva šnity...
"Jó... Tunelovat to oni umíja... Přímo skvěle..." uchichtl se Ondra. "Majú tam zdroje energie, zásoby jídla a vody, vypěstujú si tam snáď aj dajakú zeleninu... Ale myslím, že už aj při tej svojej naivitě začínajú chápat, že v takej díře přežijú tak akorát zopár týdňú... Možno dajaký měsíc... Ale nejakých dvacet, alebo třicet let...?!"
"Zatím furt cejtěj, že maj moc... Těch pomatenců na jedno použití, co vokolo nich tak vochotně kroužej jako satelity a servilně je vobskakujou, je pořád ještě dost... Protože sou ti manipulátoři tam v tý koruně i kvůli tady těm svejm vomezenejm přicmrndačům, kerý jim špatný zprávy zásadně nenosej (vono se taky tím análem, kudy k nim choděj, tydle věci dost blbě sdělujou, že jo?)" Oba se synchronně zašklebili. "...Tak sou čím dál víc vodstřihlí vod života tam dole... Logicky: čím vyšší ten strom je, tím dýl trvá než tam k nim ta informace doleze..."
"...A též tým viacej rukama ta informácija projde... Šak znáš tu hru na tichú poštu..." vzpomněl si Ondra na jeden příklad z dětství. "Na začátku nekdo řekne dajaké slovo... a jak to putuje z huby do ucha a ďalej, na konec to dorazí jako nejaká úplná kokotina... Totální blbina, kerá sa nám potem od nich vracá jako doporučéní pre naše životy..."
"Koho by takhle nenapadly třeba bruselský směrnice, že jo...?" poznamenal trefně Lukáš. "Vždyť ty jejich podržtašky sou mimo už ze svý podstaty... Vyškolili si je v těch svejch neziskovkách, kde sou i ti školitelé taky mimo... Ty svý ideologie, co si mezi sebou šířej, sou jako epidemie kreténismu..."
"Tak ňa napadá, že asi preto sa říká... 'Nejsú oběma nohama na zemi...'" usmál se Ondra.
"Mně na to sedí ten starej vtip... " zalovil zase v paměti Lukáš. "Znáš to, jak si to ten kamioňák hasí po dálnici a z rádia slyší cosi vo 'jednom bláznovi, kerej jede v protisměru'? Zakroutí hlavou a vztekle zařve: 'No kdyby jen jeden!? Já už těch magorů potkal nejmíň třicet!' "
Oba se zasmáli. Aby pak ještě Lukáš po pár vteřinách dodal:
"Zvláštní je, že máme z historie spousty příkladů, kdy se takovýto pomatený elity, co se cejtily tak bezpečně vobklopený těma svejma pomatenejma věrnýma přisluhovačema, nakonec krutě zmejlily... Mocní se stali vobětí právě tady těchhle svejch 'kdysi oddanejch', co jim nejvíc věřili a co si je kolikrát i velkoryse vydržovali..."
"No a tý je zradili preto, že... Zaprvé: Věděli, že im de o hubu eště dřív, než tý ich páníčci... Zadruhé: Věděli, že ich ti páníčci nemajú čím vydržovat, lebo ztrácajú jak finance, tak aj moc.. A zatřetí: Pretože to byli morálně stejně také podrazácké hovada jak tý ich páníčci... ...No prostě: karma."
Lukáš přikývl a oba se odmlčeli... Jako by na ně z toho všeho lehala nějaká deka.
Až po chvíli to mrazivé ticho prorazil Lukáš, když se znova nahlas rozesmál... Vypádlovat v tu pravou chvíli z bouřlivých vod někam to tichého, romantického ústraní, nebo jen prostě na chvíli otočit list někam úplně jinam... To on uměl vždycky dokonale... A Ondra si toho na něm hodně cenil...
"Hele, když tak mluvíme vo těch "filech" všeho druhu... Nesmírně zajímavý sou i fóbie... Nedávno sem si vo tom čet. Co všecko ti čoveče existuje... Jsou tam fakt bizarnosti... Jako třeba hele: ...strach z prádla... ze schodišť... ze stromů... z knoflíků..., tyvole... Představ si, že takovej knoflíkofob vleze vomylem do galanterie a ven už jej vyváděj zřízenci z léčebny ve svěrací kazajce..." Oba se rozchechtali.
"Ale heleď..." pokračoval Lukáš. "Jedna ta fóbie je zvlášť výživná... Vydrž, to ti musím přečíst, protože si to nikdy nezapamatuju..."
Vytáhl z kapsy peněženku a z ní malý lístek: "Hele... Hipopotomonstroseskvipedaliofobie..."
"Co?" vyvalil na něj oči Ondra a natáhl se pro ten Lukášův samizdat přes stůl: "Hipopoto... A co to má jako byt?"
"Tak hele... Hipopotomonstroseskvipedaliofobie... jo?... To je, představ si... panickej strach z dlouhejch slov..."
Oba dva propukli do ještě bouřlivějšího smíchu...
"Tak to fakt nemá chybu..." souhlasil Ondra.
"Představ si... Zdaleka nejdelší jméno fóbie ze všech... A hele, anglická verze tady toho slova je zrovna druhý nejdelší anglický slovo vůbec..." pokračoval Lukáš, přičemž se dusil smíchy.
"No tak keď tu diagnózu sdělíja tomu pacientovi, tak to s nim rovno šlehne a je po léčení..." vykoktal smíchy Ondra.
"Ten svět, to je jeden velkej blázinec..." udělal za tím filozofickou tečku Lukáš.
"Kde sa tu vzali ty piva?" zarazil se Ondra. "Jaktože vůbec nepijem?"
Po docela dlouhé suché pauze si čerstvějšího pivka přihnuli oba dva s chutí. Kamenná zídka ještě stále sálala přebytečná kvanta energie nakumulované během celého toho palčivého dne. Pak se oba zase nezvykle dlouze odmlčeli... Jako by jim došla slova...
"Ty heleď, Ondro... Já sem přečet jednu knížku a myslel si, jak sem chytrej a jak tě vokouzlím, votevřu ti vobzory... Ale ty jsi mě dostal úplně na lopatky, čoveče... Ale děkuju ti za to... Doufám, že mi to postupně pučíš..."
"Tobě dycky kámošu... Enem mi to fakt neztrať..." souhlasil Ondra."
S tyma informacema to je dajak s jídlem," pokračoval "Šecko je enem o tem, co sa k tobě dostane. Keď sa krmíš svinstvem, nemožeš byt zdravý. A keď máš blbé informace, nemožeš mít zdravý pohled na svět... Já sem sa enem dostal k viacerým knížkám o tomto tématu než ty do tejto chvíle... Šak keby sme zabředli třeba na ty tvoje hady, na auta alebo na tu vojenskú techniku, tak bys mi dal školení zasejc ty... A tak to má byt..."
"No pokud de vo 'hady v oblecích', tak jsi byl za katedrou ty, Ondro, a já jen seděl v publiku..."
"Enem nechaj na hlavě! ... Ty tvoje trefné myšlenky ňa kolikrát donutíjú rozmýšlat úplně inak... Hledět na to z úplně iného úhla..."
"A tak to má asi bejt, ne? ... Jen doufám, že to tak bude i nadále... Určitě do tý doby, dokud nám nezakážou se takhle slejzat a vo věcech si povídat... Jak dlouho ještě?!... Jak dlouho jim bude trvat, než nám sem všude nacpou mikrofony, kamery... Do nás narvou čipy... A budou nám vodměřovat kapesný podle toho, jestli si tady žvatláme v souladu s vyhláškama a směrnicema nějakýho Velkýho bratra...." nastínil Lukáš chmurnou vizi budoucnosti.
"To bude úžasné, Lukine..." navázal Ondra s nezbytnou ironií. "Šecko bude elektronicky... Ces čipy... Od voleb až po splachovač na hajzli... Keď řekneš nekde neco blbě, tak ťa možú hned vzápětí zhasnút, jak žárovku... Vypnú ti kreditku... legitku do práce... občanku... auto... klíče od bytu... Najednú ostaneš na ulici... A úředně neexistuješ..."
"Tvoji kdysi dobrý známí tě budou na tý ulici vobcházet vobloukem a tvářit se, že tě neviděj... A až někde pod tím mostem nebo v nějakým tom potkaním brlohu, celý dny jen vopřenej vo teplovodní potrubí, zpustneš a zestárneš, už tě pak beztak nepoznaj, ani kdyby chtěli..." Lukáš si znova úlevně odplivl do toho nejhustšího místa zeleného porostu, lemujícího zahrádku. Jako by tímto chtěl ze sebe to svinské břemeno aspoň částečně odhodit.
"A pritem ľudé sa na to těšíja jako malé děcka... Stojíja frontu na čipování, na digitální občanky... Těšíja sa na digi-měnu s kreditama... Až budú dostávat známky jako ve škole, keď nekdo v Bruseli rozhodne, esli si ten plat v Brně zaslúžíš alebo ti z něho za předsudečnú nenávist k vládě alebo imigrantom neco strhnú..."
Lukáš ještě přitvrdil.
"Ti ubožáci, co je tehdy šibovali do těch vyhlazovacích táborů si prej sebou brali taky pomůcky na šnorchlování... A když je na tý rampě vyváděli v těch kožichách z těch luxusních ví-aj-pí vagónů... páč tydlety zazobaný voni nevozili v těch dobytčácích, jako vobyčejně... tak prej ti bohatci dávali těm vychrtlejm pruhovanejm, co pobíhali vokolo, zpropitný, aby jim vodnesli zavazadla na hotelovej pokoj, protože si mysleli, že jsou to poslíčci, tyvole..."
Tak mu najednou vyschlo v hrdle, že aby mohl pokračovat dál, musel se hned napít.
"Ještě i pak, když už v tom zuboženým stavu stáli před tím barákem, z kterýho se vzadu kouřilo a náckové jim rozdávali ty mydélka a podivně páchnoucí ručníky, furt ještě mnozí věřili, že se jdou sprchovat..."
"Ľudé si radši dlúho nalhávajú, než aby si priznali, jak zlé to s nima ve skutečnosti je... Dlúho im trvá, než sa odváží pohlédnút tej pravdě do očí a než začnú s tým problémom neco naozaj robit... Radši pěstujú svoju trpělivost a posúvajú ty svoje medze v strachu a bolesti... Vymluvajú sa, že možno príde eště horší vláda... že je zbytečné si dělat problémy v práci... lebo aj se zákonom... Až už pak može byt pozdě..."
"Ale zatím ještě existujem, Ondro. Sice ne úplně svobodně, ale furt to ještě de... A furt se s tím vokolo ještě něco dělat dá... Važme si toho, sakra! ... A chraňme si to...!"
Ondra se rozhlédl směrem k šenku a zvolal:
"Heli, daj nám eště dva usoplence jako šláftruňk... Snáď už tu nejste enem kvoli nám dvom?"
"V klidu..." mávla rukou Helena. "Chlapům sem právě dala dalšího bírka a prinajmenším eště jednu partičku určitě otočíja."
"Tak si na mňa jednu nalej taky a poď si to lupnút sem za nama. Šak to tam aj Hynek na tu chvílu obstará."
Helena přikývla a vběhla do šenku. Lukáš tentokrát kupodivu nic nenamítal.
Po kratičké pauze se jako první nadechl Ondra. Hodně zhluboka. Jeho obličej mu opět zvážněl. Pomalu a neochotně si sáhl do náprsní kapsy, vyjmul z ní nadvakrát složenou čtvrtku papíru a podal ji Lukášovi.
"Užaj přituhuje, Lukine..."
Lukáš se začetl a svraštil obočí.
"Co to je za blbost...? Vždyť ti snad ten policajt říkal, že je to jasný...? Žes byl napadenej a ten magor zfetovanej...? Máš protokol... důkazní materiál... Neříkali, že to vodložej...? Na co vobsílka s pruhem...? Jaký 'podání vysvětlení...' ?"
"Poslal sem tam svojeho právníka... Ten tam sondovál a přišel s tým, že sa do teho kdosi nahoře vložíl... A vraj tlačí na moje dodatečné prošetření..."
"Dávaj to nějak do souvislosti s tim tvojim přepadením u tebe doma?"
"No právě to se prý chystajú odložit..."
"Co? To že chtěj vodložit?!" valil oči Onda.
"Ty pachatele z vazby propustili... A ti vzali roha... 'Opustili republiku'... Znáš to... Ich ambasáda a naše ministerstvo zahraničí si podali ruky... Hotovo..."
"Tyvole...! To je mafie...!" glosoval to Lukáš a nevěda co na to dál říct, na znak zoufalství si jen schoval hlavu do dlaní...
"Nebudem to mět, kamaráde, lehké vůbec nikdo... Keď to necháme v tejto republice takto vyhnit, za chvílu si s nama tá vrchnosť bude robit, co sa im zľúbí..." pravil Ondra otráveně.
Hela dorazila ke stolu a položila na něj stříbrný tácek se třemi štíhlými stopkami tmavohnědého šnapsu. Přišoupla si odvedle židli, ale ještě než si přisedla, využila svůj nadhled na těmi dvěma mlčenlivými truchlivci a pravila:
"No co je, ogaři... Uletěly vám včely? ... To bylo celý deň šelijakého smíchu. A vášnivého dohadování... A teď tu sedíte, jak zmoklé slépky a nemáte, co řéct? ... Šak nikdy není tak zle, aby nemohlo byt eště hůř... Nevím, co máte za chlapský problém a ani to vědět nechcu... Mám svojich starostí dost... Ale su si istá, že keď budete chcet, tak to nakonec naisto vyřešíte..."
Přisedla si...
Mrkli na sebe. Všichni tři.
Chopili se štamprlí a jako by na povel, s téměř dokonale synchronizovaným záklonem, který by jim mohly závidět i kdejaké akvabely, do sebe ten ohnivý obsah vyklopili.
A jak tak měli Ondra s Lukášem ty brady vzhůru, zahleděli se na toho slaměného oběšence plembajícího šikmo nad nimi.
Komíhal se v mírném větříku. Na rezavých, tiše vrzajících pantech.
Hleděl na ně tím svým připitomělým úsměvem a kýčovitě blikal.
Aniž by cokoliv vyslovili nahlas, mysleli oba přibližně na totéž:
"Jo... Je to blbé... A zhoršuje se to... Přesto nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř... Takže když s tím teď něco neuděláme, tak zaručeně i mnohem hůř bude..."
Pokud jste povídku dočetli až do konce, dovoluji si předpokládat, že Vás tento problém zajímá.
Možná proto, že máte s nějakou psychopatickou osobností nemilou osobní zkušenost nebo třebas jen usuzujete, že někdo ve Vašem okolí uvedené vnější znaky psychopatického chování naplňuje, a tudíž by někomu mohly takovéto neblahé problémy hrozit.
Veškeré údaje uvedené v této knize jsou doložitelné příslušnou odbornou citací.
Tento text si však rozhodně neklade za cíl stanovovat diagnózy či provádět léčebné terapie.
Měl by sloužit pro základní upozornění na jeden velmi závažný společenský problém, který zásadně ovlivňuje životy nás všech, ať už se s tímto fenoménem setkáváme přímo, v osobní rovině, nebo jakkoli zprostředkovaně.
Nicméně, v případě pochybností či nějakých nejasností, chyb v textu atd. mě, prosím, neváhejte kontaktovat na odpovědním formuláři na záložce "Kontakt." Není třeba psát "kap.6., řádek 163..." Stačí okopírovat příslušnou část textu a já už si to snadno najdu. V rámci svých časových možností a samozřejmě v rozsahu mých odborných znalostí problematiky se pokusím co nejdříve reagovat s tím, že Vás především nasměruji na příslušnou publikaci či stať, které se budou k danému dotazu či problému vztahovat.
Pokud i poté seznáte, že ta Vaše zkušenost či hrozba má reálný základ, neváhejte vyhledat nejbližšího specialistu v oblasti psychologie či psychiatrie, případně se obraťte i na policii - pokud možno dříve, nežli dojde k vážnějším škodám na majetku a hlavně na lidské důstojnosti, na psychickém a fyzickém zdraví.